Tma pod hradem v České republice - Děti paní Michalákové a Bára.

Otevřený internetový dopis prezidentu České republiky panu Zemanovi,předsedovi vlády České republiky panu Sobotkovi,ministru zahraničí České republiky panu Zaorálkovi,ministryni práce a soc. věcí paní Marksové a dalším.

Otevřený internetový dopis :prezidentu České republiky panu Zemanovi,

                                                 předsedovi vlády České republiky panu Sobotkovi,

                                                 ministru zahraničí České republiky panu Zaorálkovi,

                                                 ministryni práce a soc. věcí paní Marksové,

                                                 ministru spravedlnosti panu Robertu Pelikánovi,

                                                 a lidoveckému europoslanci Tomáši Zdechovskému.

Vážení představitelé České republiky,

jak ohlásil internetový zpravodaj Novinky.cz, byli jste pobouřeni jednáním norských úřadů možnou adopcí dětí v případu matky paní Michalákové, žijící v Norsku.

Mne jako otce z Rakouska unesené desetileté dcery Barbary svoji duševně nemocnou matkou do České republiky, která se dnes nachází v dětském domově ve Dvoře Králové a kdy soudem stanovený opatrovník, Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí (UMPOD) v Brně pod vedením ředitele Judr. Kapitána uvažuje o dočasné pěstounské péči, která podle dosavadního postupu ředitele Úřadu směřuje jednoznačně k adopci mé dcery, silně pobuřuje oznámení internetového zpravodaje, ve kterém se podle mého licoměrně, nebo z nevědomosti  angažujete v případu paní Michalákové v Norsku a  pan prezident České republiky dokonce ve jmenovaném případu už oslovil i Jeho Veličenstvo norského krále Haralda V.

Pobouření moje má dva důvody.

Tím prvním je, že nejvyšší představitelé Českého státu se angažují v případu o jehož počátcích, tedy důvodu k odebrání dětí české matce v Norsku není nic známo.

Druhým důvodem k mému pobouření nad zprávou internetového zpravodaje je to, že v případě nedůvodného odebrání dětí v Norsku se České úřady v případě mém a mojí dcery, chovají úplně stejně jako ty Norské.

Na rozdíl k norskému případu nemám však já problém s tím, zveřejnit začátek případu mého, tedy Rakouského.

Myslím, že není třeba zdůraznit, že jsem měl dceru v Rakousku legálně ve své péči podle platných rozhodnutí českých soudů a to hned ve všech instancích, tedy soudu Okresního, Krajského a dokonce i Ústavního.

Moje dcera Barbara byla v mé péči do únosu svoji duševně nemocnou matkou dva roky. Z toho bydlela po přestěhování od 1. června 2014 v Rakousku, kam však už chodila od 1. září 2013 do školy. Podle Bruselské úmluvy, kterou Česká republika podepsala, ztratily České soudy po této době definitivně příslušnost o péči mé dcery dále rozhodovat, což jim ovšem dnes nebrání držet moji dceru v České republice v dětském domově a uvažovat zatím „jen“ o pěstounské péči.

České soudy, tedy nejen že nerespektují svoje vlastní rozhodnutí, ale ignorují i mezinárodní smlouvu, kterou Český stát podepsal.

Český soud v Náchodě také opomenul ve svém rozhodnutí svěřit dceru Barbaru do péče otce, stanovit pro matku jak výživné tak i intervaly a dobu návštěv. Přesto jsem svoji dceru vozil na prázdniny do Čech k babičce a dědovi, pokud jsem měl záruku, že nebude svou matkou unesena, což se dvakrát stalo.

Když Český soud návštěvy počátkem každého měsíce nakonec stanovil, opomenul zase určit návštěvu a podmínky k ní na vánoce 2014. Po informacích, že nemocná matka bydlí zase u svých rodičů, odkud byla již dříve vyhoštěna  a s babičkou hodlají proti mně dceru manipulovat, odmítl jsem, jak bylo dříve zvykem vánoce dceři u prarodičů umožnit.

Důvodem k nelegálnímu únosu 25. prosince 2014 a faktickým odebráním dcery z mé péče českými úřady, ačkoliv rozsudky českých soudů jsou do dnešního dne nadále platné, byla následující událost, která by se dala nazvat:

„Dárek pro paní učitelku“.

16. prosince 2014 ráno mne dcera Barbara žádala o 5 Euro. Ačkoliv stejnou částku nebo i větší dostávala skoro každý den, tak jsem jí toho dne odmítl peníze dát. Měly prý být na dárek pro paní učitelku. Když jsem si vynásobil požadované peníze počtem dětí ve třídě, vyšla mi částka, která se mi zdála na dárek příliš velká, zvláště když v Německu, kde vyrostly moje děti z prvního manželství nic podobného neexistovalo. Jiná země jiný mrav, ale tohle se mi nelíbilo, zvláště když se dcera bála peníze nepřinést, což potvrzovala její následující reakce. Lehla si na zem jako tříleté dítě s tím, že tedy do školy nepůjde. Přiznávám se, že jsem byl toho času pracovně  zaneprázdněn k čemu ještě přispělo předchozí přestěhování. Jak ale vyšlo později najevo, byla dcera přes internet svou matkou již manipulována a naváděna k tomu nedělat úkoly a otce zlobit třeba tím, že ho nenechávala po práci si přečíst ani noviny. Jen tak její matka prý může zařídit, aby mohla být na vánoce s ní a třeba u ní i zůstat. Bára úkoly skutečně přestala dělat, škola si stěžovala, dokonce i v matematice ve které dříve vynikala, měla najednou všechno špatně a v sešitech se objevily poznámky za otázkou s vykřičníky a otazníky „Co to má Báro znamenat?!“.

Toho osudného rána 16. prosince 2014 mi potom skutečně „praskly nervy“ dceru jsem odtáhl za ruce na chodbu, aniž bych ji přitom bil, jen jsem o ni při překračování zakopl a hodil za ní potom školní tašku a zabouchl dveře do bytu. Samozřejmě se to všechno neobešlo bez velkého křiku. Sousedka, nynější moje přítelkyně mající sama dvě děti, jedno ve stejném věku Barbary se incidentu více smála, než by ji událost vyděsila. Přiznávám se, že já sotva popadal dech a musel si vzápětí vzít prášek na snížení tlaku, protože mne také hned mrzelo, že jsem se nechal tak vytočit, když mám Báru tak rád. Paní učitelka, která vlastně všechno způsobila, protože o vybírání peněz dobře věděla, se to pokoušela zapřít, když jsem po incidentu Barbaře odnesl svačinu. Ta nechtěla jít po škole domů, protože se mne prý bála, přišli ze sociálky a odvezli ji do krizového centra. Druhý den jsem dceru v krizovém centru navštívil, ukázala mi svůj hezký pokoj se sprchou a toaletou, který měla jen sama pro sebe a řekla, že se mě už nebojí. Ale také, že by tam chtěla ještě zůstat, protože se jí tam líbí. Byly už prázdniny, takže to bylo jedno. Vlastně nebylo, protože na mě lezla chřipka a tak se to hodilo.

Potom byl kulatý stůl za přítomnosti dětského psychologa Dr. Gutschiho, ředitelky centra, dvou vychovatelek, Barunky a mně. Při tomto pohovoru volala její matka, která hystericky předstírala starostlivost, ale dcera Bára s ní odmítla mluvit. Psycholog rozhodl, že se dcera může vrátit, protože jsem dítěti hrubě neublížil a nestalo se víc než co se stává i jinde, když si dítě postaví svou hlavu. Moje reakce byla pochopitelná, i když mohla být asi umírněnější. Bára potvrdila, že k takovému konfliktu došlo poprvé. Mohla jít hned domů, ale mohla jak už jsem řekl ještě nějaký den zůstat. Měla tam už kamarádku a tak mě požádala jen abych jí přivezl nějaké šaty, prádlo a ponožky a přijel pro ni až bude doma stát stromeček. A tak se i stalo.

Toto je pravdivý příběh o události, kterou rakouské krizové centrum pro ohrožené děti vyřešilo během krátké doby několika dní.

České úřady řeší případ už více jak 8 měsíců a z toho moje dcera sedí už tři měsíce v dětském domově, kde jí náchodský soud stále prodlužuje pobyt.

Návratu dcery do Rakouska nebrání však ani tak soud jako opatrovník, což je už zmíněný Úřad – UMPOD s Judr. Kapitánem v čele. Toho oslovila matka mé dcery už půl roku předtím, než moji dceru unesla a který týden před únosem poslal Náchodský OSPOD – soc. úřad prověřit bytové podmínky u rodičů matky únoskyně, která nemá dodnes kde bydlet.

Existuje proto důvodné podezření, že ochránce práv Michalákových dětí v Norsku spolupracoval na únosu mé dcery z Rakouska. Jenom JUDr. Kapitán „zocelen“ bojem o práva dětí mohl znát podmínky, za kterých soud v České republice dítě přes stále platná soudní rozhodnutí unesené dítě nevrátí.

Postup je jednoduchý. Dítě musí tvrdit, že mu druhý rodič ubližoval a že se tedy k němu vrátit nechce. Také tzv. zvací dopis dítěte je velmi vhodný. Takový dopis také existuje. Bára ho opisoval z Facebooku dva dny za pomocí jedné ochotné české „tety“ protože už česky psát neuměla. Bára chtěla na vánoce za každou cenu k babičce a maminku má každý jen jednu. Udělala tedy co jí nemocná matka a přemluvená hloupá babička řekli a k čemu ji nezodpovědné krátkozraké tety v Rakousku pomohly,když na únosu Báry spolupracovaly.

Dcera Barbara samozřejmě nemohla vědět do jak nebezpečné hry se svými navedenými nepravdivými tvrzeními, ve snaze mít zase svoji maminku, dostane. Do hry, ve které se stane pingpongovým míčkem přehazovaným pálkami v rukou úředníků a soudu, ohánějícím se zákonným postupem pod kterým často končí zdraví rozum, jako kalhoty přejeté parním válcem ve známém českém filmu. Jak Češi vědí z filmové veselohry, kalhoty se potom snad daly i nosit. S rozšlápnutým pingpongovým míčkem se však už hrát nedá. Komu nechybí fantazie a hlavně soucit ten ví, jak vypadá život rozšlápnutého pingpongového míčku. Moje dcera Barbara nemá díky JUDr. Kapitánovi k němu dnes daleko.

Vážení ústavní činitelé České republiky,

kteří jste byli zvoleni řídit zemi podle svého nejlepšího svědomí a bránit práva každého občana doma i v cizině Vás žádám, dříve než budete vyhošťovat velvyslance cizích zemí za domněle nebo skutečné bezpráví na občanech České republiky, odstraňte toto bezpráví ve vlastní zemi a úředníky jako je JUDr. Kapitán na brněnském Úřadu mezinárodní ochrany dětí, který nerespektuje soudní rozhodnuti ve vlastni zemi, napomáhá matkám k únosu dětí z ciziny, které nemají dítě soudně svěřené do péče a potom brání vydání dítěte způsobem, který hraničí s nelidským počínáním a připomíná krádeže dětí komunisty rodičům, kteří zůstali za vlády jejich diktatury ve svobodných zemích.

 Nabízí se srovnání ještě daleko horší a to s nacisty, kteří v naší zemi posílali děti zavražděných rodičů na převýchovu do Německa. Osud takových dětí byl stejný, ať se jednalo o jmenované diktatury nebo narcistického JUDr. Kapitána, který ve své samolibosti a pocitu nezranitelnosti brání svědomitému otci v navrácení dítěte a po dlouhé měsíce ho svěřuje bipolárně duševně nemocné matce a dává jí tím příležitost v dítěti vypěstovat syndrom zavrženého otce a na druhé straně po jeho odstraněni zatíží dítě na dlouhý čas pocitem viny, že matkou navedená otci ublížila.

Zcela stranou ponechávám, že tzv. opatrovník JUDr. Kapitán nejen že nečině přihlížel tomu, že moje dcera v České republice celé měsíce nechodila do školy, ale matku v absenci školní docházky dítěte ještě podporoval.

Vážení představitelé našeho státu,

protože se ze strany bezohledného JUDr. Kapitána obávám toho nejhoršího, žádám Vás vážení oslovení tímto otevřeným dopisem, ke kterému jste Vy svou angažovaností v pripadu norskem dali sami podnět, aby jste se zasadili se stejnou energií a přesvědčením v případu mém o návrat dcery do Rakouska. Neučiníteli tak, potom jednáte licoměrně,protože informovaní teď jste a nadále budete

Jak moje dcera tak i já máme stále českou příslušnost. Ujišťuji Vás, že po počátečním nadšeni po dlouhé době emigrace po únosu dcery a neschopnosti Vašich úřadů mi dceru vrátit a naplnit tak rozhodnuti českých soudů, moje sympatie ke staré vlasti prudce poklesly. Myslím, že by Vám mělo záležet na tom,aby se pokles nedostal k bodu mrazu.

Bohužel jsem poznal, že 25 let po otevření hranic zdaleka nestačilo k tomu otevřít lidem u nás oči na cestě k samostatnému myšlení, objektivitě a citlivému přístupu ve velmi citlivé věci, která se týká dítěte a celé jeho budoucnosti. Protože jsem z rodiny čtenářů a sepisovatelů rodinných kronik, přál bych si, aby se moje dcera Barbara stala spisovatelkou. Nepřál bych potom Vám, kteří dnes nesete zodpovědnost za osudy lidi v naší zemi, aby Barbara jednou napsala knížku ze svého dětství o tom, jak byla za asistence českých úřadů vláčena svou matkou po hospodách a bytech svých milenců a nakonec skončila v dětském domově, kam ji tatínek směl na příkaz JUDr. Kapitána každý den jen deset minut telefonovat kontrolován odposlechem a navštěvovat jen půl hodiny rovněž pod dohledem zaměstnanců, ústavu, což ho tak urazilo a ponížilo, že této ,,velkorysosti,, opatrovníka JUDr. Kapitána využívá,jen velmi zřídka.

Vážení představitelé naší země,

při vší úctě mi dovolte napsat následující. Děti nejsou nikdy nepopsané kusy papíru,ale ve svých genech mají napsanou celou svoji minulost.Dávat děti nezodpovědně pěstounům nebo k adopci lidem, kteří o nich a minulosti jejich rodičů nic nevědí, je zločin.Staneli se něco takového bezdůvodně,jedná se o zločin rovnocenný v minulosti již zmíněných komunistů a nacistů.

Dcera Barunka také neví ještě nic o tom, co JUDr. Kapitán jako opatrovník určený soudem, který svými doporučeními vlastně dnes o jejím osudu rozhoduje, otci připomněl.

Byly to  jeho návštěvy u svého otce nevině vězněného komunisty v tvrdé věznici ve Valdicích, při kterých mu směl oloupat a nakrájet pomeranč, aby si ho mohl bez svých vytlučených a vypadaných zubů při své hodinové návštěvě sníst.

Protože stále ještě věřím, že čtyřicet let bezprávního primitivního komunismu nedokázalo mou starou vlast změnit natrvalo v zemi, která by nedokázala navázat na tradice schopnosti a víru ve spravedlnost na jejichž základech vznikla a dvacet let trvala naše první republika s Masarykem v čele obracím se na Vás, kteří stojíte v čele našeho státu dnes a svou norskou iniciativou ukazujete, že Vám osud jednotlivce není lhostejný s výzvou o pomoc.

Vážená paní ministryně, vážený pane prezidente, vážený pane předsedo vlády, vážení ministři a vážený pane poslanče, jsem ve věku pana prezidenta, a proto mi dovolte napsat následující.

Chcete-li, aby Vaši občané tvořili soukolí, jako byly a zase jsou spolehlivé švýcarské hodinky, potom Vás prosím, abyste byli zase Vy našimi ciferníky a ukazateli ke kterým se budeme my bez obav obracet.

S úctou a nadějí dr. Jan Hulík

Vzhledem k tomu že dr. Hulík nebyl dosud ve vážné věci týkající se osudu a  budoucího života své dcery po dobu více jak osmi měsíců po únosu své dcery žádným úřadem v České republice vyslechnut, rozhodl se v rámci objektivity předat kopii tohoto dopisu dnes také osobně velvyslankyni norského království pani Siri Ellen Sletnerové s tímto doprovodným textem.

Vaše excelence, vážená paní velvyslankyně,

po zprávě v českém tisku o tom, že president České republiky zvažoval Vaše vyhoštění ze země na protest proti postupu norských úřadů v případu dětí pani Michalákové považuji za nutné a spravedlivé Vás informovat o tom, jak řeší úřady české nelegální únos svých občanů ze sousedního státu Evropské unie, Rakouska.

V úctě dr. Jan Hulík

Po dnešní alarmující zprávě z dětského domova podle rozhodnutí  OSPODU Rychnova nad Kněžnou  kdy byla moje dcera propuštěna na dobu podzimních prázdnin ke svému strýci do Prahy jsem se rozhodl  požádat českou veřejnost o pomoc, vzhledem k tomu,že považuji toto rozhodnutí pochopitelně doporučené Judr. Kapitánem za jakýsi test předat dceru Báru do pěstounské péče tohoto strýce,který se o moji dceru od únosu svoji duševně nemocnou matkou za celý rok nezajímal a v dětském domově ji nikdy nenavštívil.

Je třeba jěště dodat,že pobyt u strýce není samozřejmě asistovaný, já ale se svojídcerou unesenou z Rakouska nesměl bez dozoru ani telefonovat.To samé se týká mé přítelkyně se kterou se chce Barunka často vidět,protože ji má ráda.I ta s ní nesmí mluvit bez dozoru vychovatelky ústavu.Dovoluji si upozornit na to, že si opravdu nevymýšlím.

Rozhodl jsem se proto každý den něco z celé obsáhlé kauzy a nehorázných rozhodnutí Judr. Kapitána zveřejnit a tím čtenáře blogů Mf Dnes pravdivě informovat.

Jak již zhora uvedeno za případnou podporu předem děkuji.

[e-mail]                                                                                                 28.10.2015