Ukradená Bára – modrooký otec.

Mám asi tisíc VHS kazet, nahrávky většinou dokumentace z doby, když to začalo a dnů pozdějších. Je to teď 35 let a začátky videorekordérů se kryjí s počátkem poslední vlny emigrace z Československa,

když po Helsinkách lidé poměrně houfně vyjížděli na tzv.  výjezdní doložky za hranice zadrátované země a kdy ,,venku,,zůstávalo tolik lidí, že ze zájezdů se autobusy vracely často poloprázdné.

První videorekordéry prodával západoněmecký Grundig a málokdo dnes ví,že cívky těchto prvních videokazet byly nad sebou a kazeta vypadala jako půlka menší cihly.

Němci vynalezli kde co, od podprsenky přes auta a televizi, až k těm videorekordérům, ale často nedokázali svých vynálezů masově, tedy komerčně využít. Teprve Henry Ford dokázal vyrábět auta pro každého a japonské firmy jako Sonny, JVC, Toschiba a jiné udělaly video pro každého zajímavé tím,že uzavřely smlouvy s majiteli autorských práv a začaly videokazety prodávat a půjčovat s nahranými filmy. Vznikly videotéky a začala videová horečka která prolomila i komunistickou cenzuru. Na hranicích se sice prohlížely negativy filmů proti světlu ale u nahraných kazet se věřilo tomu, co na nich bylo napsáno. A tak pod názvem ,, Psím spřežením přes Aljašku ,, jsem poslal bratrovi do Prahy filmy jako ,, Doznání ,, od Costy Gavrase o procesu se Slánským a Londonen S Yvesem Montandem v hlavní roli a všechny slavné americké válečné filmy které se u nás nikdy nepromítaly jako ,,Den D nebo Generál Patton ,,. Radio Svobodná Evropa rušili komunisti dál,ale videokazety začaly běhat přes hranice nerušeně. Nutno dodat dvě věci. Celníci videu od začátku sami fandili a také to, že šířením videa se začaly šířit i pornokazety a horory, což byl úkaz méně radostný, ale pochopitelný. Svoboda je těžko dělitelná a co někteří mají ještě za přiměřeně vkusné, jiní považují už za nepřimněřeně hnusné.

Videokazety jsem také začal dostávat a mimo vtipných filmů tehdy nové dvojice Svěrák,Smoljak - ,,Marečku podejte mi pero ,, ,, Vrchní prchni,, a ,,Vesničky střediskové,, s chytlavými tzv. hláškami a ,, Manéží,, Bolka Polívky jsem mněl dojem, že se v Česku zastavil čas.

Začal jsem teď VHS kazety třídit a povětšinou vyhazovat. Skoro všechno je na DVD nebo ke stáhnutí na internetu. Některé nahrávky jsou ale nenahraditelné a těžko by se hledaly. Často jsem už myslel na  dokument o té americké učitelce a říkal si přitom, že tu kazetu musím najít, abych se na ty ,,Modrooké,, mohl znovu podívat. Naštěstí mi záhy po začátku přebírání kazet padla do ruky a já radostí spadl málem ze žebříku.

V den kdy byl zavražděn Martin Luther King stála jedna americká učitelka před otázkou, jak dětem ve škole říci, proč byl King zavražděn a co to je rasová diskriminace. Stála před stejnou otázkou před jakou by stála učitelka v Česku dnes, kdyby měla dětem vysvětlit, co to je harašení nebo mobing. Chtěla jim tedy vysvětlit něco, co bylo všudypřítomné, ale o čem se nemluvilo a co horšího, nikomu to nevadilo.

Teprve při opakovaném shlédnutí dokumentu ,,Modroocí,, jsem si uvědomil, že diskriminace na základě barvy kůže není nic specifického nebo specificky amerického. Uvědomil jsem si, že to není jen záležitost melaninu způsobující zabarvení kůže, ale že jde obecně o chování člověka, který svým jednáním s jiným člověkem mu dává nepřetržitě najevo, že je méněcený. Příležitost k tomu má buď svým postavením, z moci svého úřadu, peněz nebo jen proto, že je dříve narozený a rodiče ho upřednostňují. Je tedy jedno jestli tím člověkem je afroameričan, homosexuál, žena sexuelně orientovaná na jinou ženu, ženy vůbec, oslabený jedinec, který se stane objektem mobingu nebo neprávem obviněný, či člověk jehož pověst byla pomluvou zhanobena (Naše největší sportovkyně vedle Zátopka paní Věra Čáslavská by mohla vyprávět). Jedno mají všichni ,,modroocí,, společné. Mají něco na sobě buď od přírody nebo od ostatních přilepeného, čímž se od většiny ostatních liší. Jedná se vlastně o něco notoricky známého pod názvem ,,bílá vrána,, tedy o příklad z říše živočišné. Bílý jedinec v říši živočišné je povětšinou buď uklován, zakousnut nebo se z něj stane samotář.

Paní učitelka v dokumentu ,, Modroocí,, nenatřela nikoho na bílo, ale přišpendlila jedné  půlce vylosovaných žáků ve hře, kterou pojmenovala hrou na modrooké,  hrubě vystřižený límec z barevné látky na krk. Rodiče byli informováni a se hrou souhlasili. Hra trvala týden a límec se každé ráno znovu přišpendlil.

A potom to začalo. Z každého žáka nebo žákyně označeného límcem se stala jakási ,, známá firma,, od které se očekává, že neudělá nic dobře a když je něco dobře, tak se našla chyba někde jinde. Nedostatky či chyby olímcovaných se vystavovaly posměchu a při skupinovém prohřešku byl vinen vždy olímcovaný nebo olímcovaná.

Ještě po patnácti letech na setkání paní učitelky z dokumentu a žáků ze hry modroocí si padali bývalí žáci a žačky s učitelkou do náručí a jedna bývalá žačka vytáhla dokonce uchovaný  límec z tašky a učitelce za tu lekci děkovala. Stali se z nich lidé, kteří nedokázali nikomu ublížit a proti mobingu, diskriminaci a přehlížení lidí stojících opodál energicky vystupovali.

V dokumentu ,,Modroocí,, je ta hra ve škole víceméně vzpomínkou.Vlastní dokument je o workschopu s dospělými dobrovolníky, většinou zastávajícími vedoucí posty,tedy managery. Kdo porušil pravidla hry byl vyhozen. Paní učitelka tentokrát v roli instruktorky workschopu nikomu nenadávala, přesto všichni olímcovaní jeden po druhém během jednání s ní ztráceli sebevědomí. Olímcovaní byli obklopeni neolímcovanými a těm bylo zakázáno projevovat lítost a sympatie  a to ani mrknutím oka nenaznačit: ,,Já vím že nejsi pitomec , je to jen hra,,.

 Olímcovaní přišli už zpocení z přetopené místnosti, kde byly tři židle pro dvanáct lidí. Kdo chtěl mohl sedět na zemi. V místnosti u dveří stála žena a muž v uniformě od sekurity. Také během workschopu nebylo dost židlí a někteří olímcovaní seděli na zemi. Jedné hezké olímcované blondýnce, zvyklé na to, úsměvem a mrkáním získávat lidi a výhody se dostalo takového poučení, že se hned rozbrečela. Bývalá paní učitelka jí řekla, aby si přestala hrát na panenku a chovala se kompetentně jako dospělá žena. Jiného vzpurného člena týmu olímcovaných zkrotila tím, že měl v každé větě dotazníku a poznámek pravopisnou chybu, což v angličtině i češtině není těžké najít. Paní učitelka měnila pravidla hry a modroocí byli bezmocní. Všechno co modroocí neboli olímcovaní dělali bylo málo nebo špatně. Pochvaly samozřejmě neexistovaly. Všichni jsme to myslím zažili. Mně jednou tělocvikář Vyskočil vytáhl uprostřed velkého hlediště s balkonem v Kolíně v kině ,,Jas,, za ucho a táhl mě z řady ven. Celé kino se smálo, ale druhý den už o tom asi nikdo nevědel. Já si to ale pamatuji dodnes i s tím pocitem studu. Také se mi o tom v různých variacích za život i zdálo. Vyskočilovi jsem dávno odpustil, on nás také hodně naučil i když to byl cholerik.

Odpouštět ale může člověk jen sám za sebe, nikdy ne za příkoří, které se staly ostatním. Kdo nebyl nacisty nebo komunisty týrán a  diskriminován a komu nebyli nejbližší lidé v jedné nebo ve druhé diktatuře či dokonce v obou zbaveni života, nemůže volat po nějaké tlusté čáře za minulostí a odpuštěním.

Nevím jestli budu moci jednou odpustit panu Judr. Kapitánovi jeho napomáhání k únosu mého dítěte a nevím jestli se někdy smířím s tím, jak se mí soukmenovci chovali a chovají.

Každý z nás už byl někdy modrookým. Přesto se mi dosud nedostalo od nikoho pomoci ani podpory.Je to tak těžké si představit jak je asi rodiči, který se láskyplně staral o své svěřené dítě  a na nějž je nyní pohlíženo jako na člověka který ho týral?. Jedno vím jistě. Bára ten dětský domov nikomu do konce života neodpustí a tu ztracenou školu v Rakousku také ne. Také si bude dobře pamatovat toho prezidenta Zemana, ministryni Marksovou a nějakého pana Zdechovského, kteří se pohoršovali nad Norskem, když byla ona v děcáku. Jednou jí někdo může říct, že tam byla vlastní vinou.Potom je  ale také vlastní vina těch dětí dnes to, že umírají věříce, pomáhat dobré věci a za odměnu potom putovat do ráje.

Po čtyřicet let bezohledného socialismu v zemích Čechů a Slováků bylo slovo tolerance neznámé a vyslovovalo se jen v souvislosti s Marií Terezií. Jedno zastaralé české přísloví praví ,, Jaký pán takový kmán,,. Takže co vlastně chtíti od kmánů, kteří si zvolili za prezidenta někoho, kdo toleruje jen sám sebe?

A co vůbec chtít od partnerské země v Evropě, která slovo tolerance jen šepá a nahlas umí říkat jen dotace?

Fučíku nikdo neví jestli jsi to opravdu napsal. Faktem ale zůstává, že tě nacisti popravili a tvoje vina byla nulová. A ta tvoje poslední věta, jestli tvoje byla nebo nebyla, je dobrá!

 Jenže oni nebdí ale v pohodě spí !!