Stokrát ne a stokrát ano, aneb život na houpačce ve čtyřech manželských kapitolách - I.

17. 02. 2019 10:00:00
Je to jako kolotoč, z nějž se za jízdy nedá vystoupit. Trefnějším přirovnáním by mohla být lochneska, ale ta dnešní ve velkém lunaparku, podobající se tzv. dráze smrti, ze které to nejen na té dráze, ale i v břiše dělá přemety.

Všichni, kteří s tím už začali, to znají a ti, co ještě nezačali a jsou na to zvědaví, nevědí, co je čeká. Kdyby to věděli, tak by se do toho tak nehrnuli a raději počkali. Protože je to jako v ringu, jen bez rozhodčího a trenérů, kteří podají mezi jednotlivými koly ručník.

Ani já jsem to ve dvaceti čtyřech letech nevěděl a málem mě to položilo. Vlastně ne málem, ale doopravdy. Jako v tom ringu, většinou levačkou protivníka. Přišlo to také z levé strany, protože pravák, kterým jsem, se levou jen přidržuje. No a já se nedržel vůbec a začal padat někam, nevěda kam. Byla to nemalá deprese, jak se dnes říká depka, ale já to neznal a nevěděl co to je.

To, co bylo před tím velkým pádem, byl jen nácvik provazochodce na provaze, ležícím v trávě.

Jako čerstvě vyškolený rentgenový laborant v Praze a nový emigrant v Německu jsem hledal v Mnichově uplatnění s doporučením, kterého ale nebylo tenkráte v zemi vrcholícího hospodářského zázraku vůbec třeba, protože nové moderní nemocnice tam rostly jako houby po dešti. Chvíli po příchodu na pracovní úřad zazvonil zpětně z okrajového města u Mnichova telefon s otázkou, kolik je tomu mladému muži z Československa let. Když jim to bylo řečeno, měl jsem tam hned přijet.

Lepší to ani nemohlo být. Mnichov těsně před olympiádou, kamarádští lékaři a sestry na chirurgii, i některé řádové, se sobě vlastní vlídností, ale i humorem. Takovou „partu“ jsem už potom nikde nepotkal. V té době běžel v kinech film „MASH“, ten originál o americkém válečném lazaretu v jižní Koreji, a my jsme se v něm viděli. Brzy se jelo na den otevřených dveří na tehdy ultramoderní olympijský stadion v Mnichově, což skončilo v mnichovské pivnici s dechovkou.

Moje přezdívka na chirurgii zněla „Hans - der Hahn im Korb“ . Hans je jasný a Hahn im Korb znamená v překladu „kohout v koši“. Kohoutem jsem sice nikdy nebyl, ale náš rentgen team byl čtyřčlenný se třemi opravdu hezkými děvčaty, jen o malinko staršími, než jsem byl já a světe div se, žádná z nich nebyla ještě vdaná, dokonce ani zadaná. Přezdívka je tedy také jasná i když si ji vymyslel Dr. Mayerhofer, který měl kohoutích per na hlavě více jako náčelník Siouxů.

Nejhezčí byla Veronika, mentalitou mi i blízká, protože její matka byla Ukrajinka. Ona neměla takovou odbornou školu, jako já a ostatní, byla sestrou na oddělení, ale já ji rád všechno, při zachování veškeré slušnosti, ukázal. Veronika přišla z Ansbachu, kde byla tehdy velká americká posádka a měla syna s americkým vojákem. Měla nadání pro jazyky a ve styku s Američany se naučila skvěle anglicky, což jsem jí záviděl.

Chtěla jít do Ameriky, protože tam byla zasnoubena s jiným Američanem a já do Francie, a potom teprve do Ameriky. Chtěl jsem být polyglotem, jako otec, který dokázal mluvit česky s jakýmkoli jiným přízvukem. V tom byl lepší než Burian a později Bolek Polívka. Táta mluvil samozřejmě perfektně německy, a to i německými nářečími a anglicky jako rodilý Američan. Jeho drzost, co se němčiny týče, šla tak daleko, že se za války vydával za Němce, když šel orodovat za jednoho svého šikovného zaměstnance, kterého potřeboval ve svém podniku jako opraváře. Když se ho německý úředník zeptal, jak to, že není na frontě, tak se táta prý pousmál a řekl: „Myslím, že nás je více, co nejsme na frontě“. Ten nacista byl totiž stejného věku a tak ten jen bouchnul razítkem a zařval „Heil Hitler“. Táta zahajloval taky a Kuklík, táty zaměstnanec, nemusel do Reichu. Kdyby se ale ten německý ouřada na otce informoval, tak ho poslali do koncentráku. Jenže táta s ním mluvil jeho dialektem, a tak to dobře dopadlo.

Ten můj nápad s tou francouzštinou byl naprosto idiotský a to z toho jednoduchého důvodu, že já otcovo nadání pro jazyky bohužel nezdědil.

A zde začínají příběhy o stonásobném ano a stonásobném ne, z mého života se ženami na houpačce. Příběhy se opakující o lásce a jejím poutu, o rozchodu a bolesti z něj. Já nestřídal ženy, spíše naopak, ony střídaly mě. Dokonce si troufám říci, že já dokázal milovat více jak ony, nebo jsem si je možná jen příliš idealizoval. Máma měla asi pravdu, když jsem jí po příchodu domů ukazoval naklizený byt a ve čtrnácti postavil na stůl plněné bramborové knedlíky se zelím, které jsem uvařil. „Nedělej to, nebo na to doplatíš“ říkala ona a smála se. „Neboj se, to já zase takový trouba nebudu.“ odpovídal jsem jí. Asi jsem troubou byl, protože jsem chtěl vždy mít ženu jen jednu, a to na celý život, ale to se mi nepovedlo.

Do Veroniky jsem se zamiloval a ona do mě. Ona zkušenější a já právě zralý pro milování jako meloun, který praskne, sotva se nakrojí. Měli jsme úžasnou pracovní dobu, kterou nám nikdo neurčoval a řídili se jen řečeným pravidlem, dělejte si to, jak chcete, jen tu pořád někdo musí být. Od 18. hodin večer do 8 ráno byla pohotovost. Měli jsme už tehdy kapesní vysílačky, vlastně přijímačky a volali vždy, v případě nutnosti, z nejbližšího telefonu na volaná čísla. Hlášení zněla skoro vždy: „Máme tady havárku.“ S udáním počtu zraněných. Jindy třeba, že se splašil kůň, s nějakou slečnou a ona bude mít asi frakturu ramene, nebo že někdo spadl ze stromu, což bylo někdy velmi vážné. O jídlo jsme se starat nemuseli, obědy byly skoro zdarma, velmi dobré a večeře připravené studené, se jmény na tácech ve vozíku v jídelně. Dělali jsme jen 6 hodin denně a k tomu se střídali na tu pohotovost. Ta byla také celý víkend, na který jsme se zase střídali. Byla to otázka organizace bez šéfa a fungovalo to bezvadně, protože jsme táhli všichni za jeden provaz. Já nejraději ale za mašli od dirndlu u Veroniky. Ona měla problém s tím koncem, který ne a ne přijít a já v té době už vůbec žádný, jen s tím, aby to nikdy neskončilo, takže tak nějak v ten pravý čas jsme se do sebe zamilovali.

Každý den ráno, v poledne i večer jsme hledali ten konec bez návodu, protože revoluce v oboru – „jak na to“ - která je teď tady u nás v plném proudu, tenkrát tam právě začínala. Jak jistě čtenář pochopil, blog není o tom – „jak na to“ – ale spíše o tom – „jak z toho ven“. Už tehdy jsem rád vařil a Veronika milovala všechna naše česká jídla, včetně jablkových knedlíků z tvarového těsta se skořicí, cukrem a rozpuštěným máslem.. Ty jsem jednou s velkým úspěchem dělal pro celé oddělení nočních sester na interním oddělení.

Jednou, když jsme oba neměli pohotovost, jsem uvařil pro Veroniku, jako často předtím, něco dobrého z naší české kuchyně. Už po osmnácté hodině večer jsme pustili čtyřstopý magnetofon značky Grundig, první věc kterou jsem si v Německu koupil a hráli bez konce americkou skupinu Ray Conniffa, protože tato hudba žádný konec nemá. S Veronikou jsme ale ten její konec tu noc našli. Spali jsme ve vlnách této skupiny sborového zpěvu, jako na plachetnici s kýlem, který místo aby stabilizoval loď před převrácením, se nám opačným směrem tlačil do postele. Kolem půlnoci se to stalo. Našli jsme s Veronikou ten její konec! Druhý den byla neděle. Vstávali jsme kolem desáté a Veronika povídá: „Víš kolikrát to bylo?“ Nebylo tenkrát zvykem se k některým věcem vracet a pitvat to. „Co bylo kolikrát?“ povídám já a připravuji dále hrníčky na kávu. „Bylo to čtrnáctkrát.“ řekla ona a spokojeně a lišácky se při tom usmívala. „Jak to víš?“ ptám se jí trochu připitomělé, dokonce i provinile, protože její noční výkřik se ještě nevysvětlil. Vesele ukázala na zeď vedle postele a povídá: „Já jsem si dělala nehtem čárky“. Měl jsem tenkrát kutilský dekorační nápad a nalepil vedle postele sametovou tapetu. Přepočítal jsem čárky a skutečně jich bylo tolik. Veronika je pro přehlednost ještě potom po třech přeškrtala.

Divný tvar v podobě hrdlen obrácené menší láhve tam, kde bylo dříve to, co dělá muže mužem a u Veroniky problém s tím, delší dobu sedět, byly následky naší noční plavby. Variace, jejichž opakování nebyly tenkrát moc známy a první, opravdu jen malé krámky s knížkami a sešity „o tom“ se začaly teprve objevovat a u vchodu se člověk otáčel, jestli se někdo známý nedívá. Píši to vše jen proto, protože bez toho by se pozdější volný pád a velké poznání nedalo pochopit a působilo by poněkud učebnicově. Život učebnicí sice je, ale člověku se většinou dostane do ruky příliš pozdě, nebo vůbec ne.

Byli jsme šťastní a bezstarostní. Veronika byla úžasná brunetka, štíhlá, snědá s očima jako srnka ve velikosti dnešních dvojeurových mincí. To nejhezčí na ní nebylo vidět. Plavební zkoušky se i v Německu dělaly tehdy potmě. Když to bylo poprvé, zeptal jsem se váhavě své krásné milenky a instruktorky v jedné osobě: „Můžu na chvíli rozsvítit?“ „Ano proč ne?“ odpověděla ona a zůstala zcela nahá uvolněně a s úsměvem ležet na rozkládací posteli, když jsem si k ní přisedl. Potom říkala, že jsem prý vypadal jako tříleté dítě u vánočního stromečku.

Ona do Texasu a já do Vichi ve Francii. Odjezd jsme odkládali z měsíce na měsíc, z týdne na týden, a nakonec ze dne na den. V konečně stanovený den, byla neděle, jsme seděli naproti sobě a mlčeli. Nakonec já povídám: „Tak já pojedu až příští sobotu“. Veronika mi skočila kolem krku a společně zase do postele. Den rozloučení ale přeci jen přišel. Proč vlastně, to dnes nechápu. Jediné vysvětlení je, že jsme byli ve věku, kdy si člověk myslí, že život trvá věčně.

Vichi, kde za války sídlila poraženecká, kolaborantská vláda s maršálem Petainem v čele, je nedaleko od Clermont Ferrand, kam se vdala Šárka, spolužačka ze zmíněné zdravotní školy. Šárka měla na gymnasiu francouzštinu a památného léta, před okupací sověty se seznámila s Jacquesem. Prý to bylo někde na rybníce o prázdninách na lodičkách. Jeden rozdováděný Francouz na dovolené pokřikoval na česká děvčata a myslel, že mu nikdo nerozumí. Šárka mu vesele francouzky odpověděla a Francouz se překvapením div neutopil. Potom byl v Praze každé dva týdny, ačkoli to měl daleko. Ale když je člověk zamilovaný nebo propadne jiné závislosti pokročilejších, o čemž je vlastně první kapitola tohoto blogu, nehraje vzdálenost žádnou roli. Já jsem si jel pro Veroniku tisíc kilometrů z Vichi do Norimberka a už za Vichi se mi chtělo čůrat. Spěchal jsem ale tak, že jsem až před Norimberkem vyběhl konečně z auta a vyčůral se teprve tam, do škarpy u silnice. A to jsem si dal hned na hranicích v Německu pořádný řízek, ale na to ostatní jsem zapomněl. Možná to bylo i tím, že jsem ty francouzské toalety nenáviděl a zapomněl na to, že jsem už v Německu.

Madame, co jsem u ní ve Vichi bydlel, nebyla moc pořádná a Herr Müller z Německa, který tam bydlel také a patřil k pokročilejším věkově i ve francouzštině říkal, že ten stoh zaprášených starých novin v chodbě, tam byl už loňského roku. Vařila ale dobře, třeba prasečí kolínka v aspiku nebo do měkka upečeného kohouta, podávaného v neděli i s hřebínkem na pekáči. Salát byl před každým jídlem, hned po každém zavolání Madame la tabl už na stole. Jak to madame dělala nevím, protože když jsme šli v poledne z vyučování, tak ještě stála někdy na rohu ulice a klábosila se sousedkou. Skvělé čerstvé francouzské bagety, které při lámání tohoto chleba „střílí“ chřupavé úlomky, samozřejmě ke každému jídlu, hlavně k tomu salátu. Se salátem, sýrem a ovocem bylo těch chodů vždy pět a člověk nebyl nikdy tak přecpaný.

Wolfgang, redaktor velkých německých novin, týdeníku „Die Welt“, který se nevím proč, učil také Francouzky, mě o přestávkách výuky francouzštiny vysvětloval, jaké jsou americké ústavní zvyklosti, protože americký prezident Nixon stále lhal o tom, že nevěděl nic o mužích s baterkami v domě jménem Watergate.

Šárka měla v té době v Clermontu už kouzelnou holčičku a já si najednou nedokázal s ní hrát, ač mám děti rád. Něco se se mnou začalo dít a já nevěděl, co to bylo. Šárka myslela, že jsem nemocný, což byla pravda, ale nebyla to nemoc orgánu. Byla to nemoc duše. Toulal jsem se po Vichi a nevěděl, kde jsem, ačkoli jsem to malé město už poměrně dobře znal. Najednou to přišlo a bylo to jako elektrický blesk z nebe.

- Chybí mi Veronika -

Mysleli jsme si, že se můžeme bez konce milovat a potom si říci : „Tak ahoj.“ Vůbec jsme nic nevěděli o poutu, které náruživé milování po dlouhý čas způsobuje. Někdy nemusí být ten čas ani tak dlouhý. Rozhodující je, aby zámek zapadl a ztratili se od něj klíče. No, a to se s námi stalo.

Moje deprese byla tak hluboká, že jsem nebyl schopen vůbec něco dělat a samozřejmě už vůbec ne se dále učit francouzskému jazyku. Ztratil jsem zájem o veškeré dění kolem, což je pro depresi vyvolanou čímkoli zcela typické. Že jsem měl depresi vyvolanou ztrátou silné drogy, vrozené nám všem, o jejíž existenci jsem ale tenkrát nic nevěděl, mi došlo později, když se to třikrát za mého života opakovalo. Pokaždé jsem si myslel, že už jsem proti něčemu takovému imunní. Avšak imunita na depresi tohoto druhu neexistuje. Obranou se může stát jen sobectví, které vede většinou ke skrytému nepřátelství mužů k ženám, nebo žen k mužům. Tím ale končí cesta, jít uvolněný a prostovlasý životem. Pokračovat dále se dá potom jen s brýlemi s více či méně tmavými skly, nebo dokonce chráněn hledím s průzory, jaké měli středověcí rytíři na svém brnění.

Šárka, učitelka francouzštiny i Wolfgang, novinář z Německa se mě ptali, jestli Veronika do té Ameriky odletěla. Řekl jsem že nikoli, že prý sedí doma. Obě praktické ženy i sečtělý Wolfgang mi řekli, abych si sedl do auta a jel si pro ni. Jiného řešení že není, jinak to vypadá prý na to, že umřu. A tak jsem se hned druhý den vypravil na cestu. Mobilní telefony tehdy samozřejmě neexistovaly, ale Veronika věděla, že přijedu. Celý večer čekala u okna a sotva jsem zastavil před domem, vylétla ze dveří. Samozřejmě jsme si padli do náručí a brečeli. Překvapením pro mne ale bylo, že její matka, pravoslavná křesťanka nechtěla, abychom spolu, když nejsme oddaní, spali pod její střechou v jedné posteli. Ačkoli uznala, že se musíme velmi milovat, když jsem si pro ni přijel takovou dálku a v Německu už po zledovatělých silnicích. Ve Francii to potom ale problém nebyl. Madame nám dala větší pokoj, který jsme si museli sami uklidit a Veronika se začala učit také Francouzky. Šlo jí to vzhledem k jejímu nadání takříkajíc samo a já zůstával brzy daleko za ní. Zanedlouho mi začala dokonce při večírku překládat a to, když jsem se po dvou nebo třech pastisech pustil neohroženě do diskuse o Mnichovu a kapitulaci Francie. Byli jsme sice ve Vichi, ale já to vzhledem ke špatné znalosti francouzštiny a skutečnosti, že jsem byl ve velké hrdé Francii hostem, neměl dělat. Moji neomalenost se snažil napravit Wolfgang, který tvrdil, že bylo správné, že my Čechoslováci jsme se prý v bezvýchodné situaci nebránili a vydali svou zemi Hitlerovi, jinak bychom prý shořeli všichni na ulicích. Já jsem byl jiného názoru a jsem si jím jist dodnes. Učitelka francouzštiny byla Veronikou tak nadšená, že nám navrhovala a Šárka také, abychom zůstali ve Francii. Mně se po Německu ale začalo stýskat. Wolfgangovi se zase líbilo, jak jsem se díval na Němce. Že jsem nekompromisně dokázal odsuzovat nacismus, přes masívní účast Němců na něm a přitom vidět, jací jeho soukmenovci ve skutečnosti jsou.

Byla sedmdesátá léta, válka ve Vietnamu v plném proudu a protiválečné hnutí v Americe, namířené svojí volnou láskou i proti stávající morálce, hýbalo celou Amerikou a západní Evropou. Já jsem se hipiem nestal, naopak, zcela zodpovědně, podle pravidel tzv. zdravého rozumu a vychování na malém městě se rozhodl vrátit se do Německa, oženit se s Veronikou a vzít k sobě jejího sedmiletého syna Tomáše, který žil u babičky v Norimberku. Veronika se vším radostně souhlasila a tak jsme jen dokončili zaplacený kurs francouzštiny, rozloučili se s Šárkou a jejími rodiči i madame paní domácí a madame učitelkou a potom au revoir Vichi a Francie. Zastavení v Bernu u mého polovičního bratra proběhlo ale ve znamení jakýchsi problémů Veroniky. V Norimberku se potom ukázalo, že Veronika byla v jiném stavu a počaté dítě tou dlouhou cestou v autě ztratila. Ten začátek znovu v Německu nebyl tedy pěkný a možná, že by to v té Francii dopadlo všechno jinak. Moc mě to nějaký čas trápilo.

Jinak zdánlivě všechno pokračovalo, jak mělo, ale já dnes po čtyřiceti letech spojuji ztrátu našeho dítěte za začátek konce naší opravdu Velké lásky. Veronika se trochu změnila, jako by trouba v naší domácnosti přestala tak skvěle péci a při pečení vonět jako dříve, kdy se všechno povedlo podle očekávání. Změna nebyla ale tak velká a pokud jsem si ji vůbec uvědomoval, tak jsem to přičítal k totální změně našeho života, který přestal být bezstarostnou hrou. Rozhodl jsem se studovat medicínu a zajistit tak rodinu do budoucna. Byla to ale dlouhá cesta na jejímž začátku stál tzv. numerus clausus, jehož splnění bylo podmínkou pro přijetí tehdy v Německu na obor studia medicíny. Dosáhnutí tohoto limitu nebylo jednoduché i když cizinci, kterým jsem tehdy ještě byl, měli pár bodů bonusu navíc. K dosažení tohoto limitu a bonusu bylo ale nutné navštěvovat rok nebo dva tzv. Studiumkoleg v Mnichově. Tam jsem potkal také Karla Kryla, který chtěl studovat germanistiku a přivydělával si v radiu „Svobodná Evropa“, kam jsem za ním někdy chodil a sledoval ho při vysílání. Byl brilantní svými znalostmi a měl také jazykové nadání. Historii jazzu měl v malíčku, na což já byl velký trouba a znal jen Luise Armstronga, zvaného Satschmo. Bydleli jsme dokonce blízko sebe, my s Veronikou v Landwehrstrasse, kam jsme se do menšího bytu po návratu z Francie přestěhovali a on v Bahnhofstrasse.

Finanční starosti jsme neměli žádné. Veronika pracovala jako sestra v nemocnici a já přispíval nočními službami na rentgenu všude, kde mě potřebovali. Studiumkolleg jsem po roce přerušil, a protože mi bylo už pětadvacet let, mohl jsem jít rovnou k německé maturitě na gymnasiu v Tübingenu. Předpokladem k tomu byly ale moje dvě maturity z Československa. Na druhé straně kalkulace bylo to, že mě nikdo nebude znát, jaký jsem byl v matematice mnohdy blbec. Rozhodl jsem se pro universitu v Tübingenu, tam byl bonus pro cizince největší. Nakonec jsem ho ale ani nepotřeboval. Sám jsem si zopakoval veden skvělými učebnicemi za tři měsíce matematiku a ačkoli jsem dyslektik a dyskalkulik, měl jsem potom furiantský dojem, že bych mohl jít studovat i astronomii. V chemii jsem si zamiloval chemii organickou a uměl „malovat“ i složité vzorce všech možných sloučenin. „A kdyby jsme změnili to a to?“ zeptal se mě při maturitě pan profesor chemie, bafajíce z velkého doutníku u tabule pod mým nosem. „Tak by nám to pane profesore vybouchlo!“ odpověděl jsem, odhánějíce kouř z jeho Havana, ke všeobecnému veselí přísedících. U zkoušky z němčiny jsem se zase smál já, protože obligátní otázku, co chtěl básník předloženým veršem říci, jsem pohotově odpověděl hned ve dvou variantách.

Po návratu do Mnichova jsem po schodech v Ladwehrstrasse potom běžel, držíce v každé ruce flašku „Pommery“ a křičel: „Jsem vítěz!“ Veronika byla šťastná hlavně proto, protože já dal výpověď z bytu dříve, než jsem to měl v kapse. Stěhovali jsme se hned do Reutlingenu, kde byla velká nemocnice a potom do Tübingenu, kde bylo těch nemocnic hned několik. Byt nebyl tehdy problém, protože všude v Německu byly stále nové byty a my měli stále skoro dva příjmy. Byty byly nové a velké, ten Tübingenu dokonce čtyřpokojový, ale Veronika měla jako sestra s dítětem slevu na nájmu.

Už v Reuttligenu jsem začal stavět podle svých nápadů nábytek, protože Ikea ještě nebyla a mě nebavilo se hádat v obchodech s nábytkem a ptát, proč nejsou ty šuplíky tam, kde by byly výhodnější, kupříkladu v kuchyních pod pracovními deskami místo dvířek, aby to bylo praktické. Když ale Ikea otevřela v Mnichově svůj první Möbelhaus, tak jsem moc nadšený nebyl. Oni prodávali tehdy nábytek vyrobený ve Švédsku a ten měl švédské míry. My v naší rodině ale nebyli žádní obři a Veronika byla stejně velká jako já.

Problémem se ale stala moje maminka, protože si s Veronikou moc nerozuměla, lépe řečeno, Veronika s ní. Jednak proto, že matka měla ten hloupý vesnický zvyk prohlížet její věci, což Veronika okamžitě poznala a potom dělala jizlivé poznámky, týkající se vaření Veroniky. Matka jezdila na moje pozvání čím dále častěji a chovala se jako doma, protože byla přeci u svého syna, kterého bez otce, který byl v kriminále, dobře vychovala. Veronika na to byla velmi citlivá, také proto, že měla mezery v sebevědomí, protože její otec moc pil a jí, veselou holku někdy i bil, takže nedokázala být nad věcí. Já to věděl, ale moje máma ne. Seděl jsem tedy při jejích návštěvách mezi dvěma židlemi a po odjezdu matky byly nehezké scény. Já nebyl žádný maminky mazánek, to bych býval nešel do emigrace, když mi matka říkala, že jí budu chybět. Ale ženy, když si nerozumí jsou schopny se uklovat. Muži si raději rozbíjejí hlavy. Po jedné návštěvě matky všechno vyvrcholilo. Veronika prostě už nechtěla, aby moje matka znovu přijela a já jí nedokázal říci, za co jsem mamince tak vděčný. Totiž za to, že si po dobu, kdy byl táta v kriminále nikoho jiného nenašla a čekala na něj. Veronika nabyla přesvědčení, že mám svou matku raději, než jí a prostě mě vyhodila z bytu, který jsme si spolu zařídili. Dnes, když si na to vzpomenu, vidím všechna ta prkna, štětce a barvy, co jsme tam společně nanosili. Vidím také, dnes s lítostí, jakou jsme měli radost, když bylo krok za krokem všechno hotovo i pro Tomáše pokoj v barvě leguána. Takový jsem potom udělal i Filipovi ve „druhém“ manželství s Líbou, ale ne nadlouho. O tom ale později na houpačce tohoto druhého manželství.

Odstěhoval jsem se na blízkou kolej, kde jsem si hezky znovu zařídil svůj pokoj, který měl vlastní sprchu a toaletu. Veronika ke mně ještě asi půl roku někdy chodila, ale já k ní nikdy, ačkoli první čas nikoho neměla. Utrhlo by mi to srdce a možná bych chtěl zpátky, ale to po té facce, kterou mi při odchodu dala, už to nešlo i když jsem poměrně „omyvatelný“.

Za nějaký čas jsem šel do blízkého supermarketu nakupovat a vidím tam Veroniku. Chtěl jsem ji zrovna pozdravit, když k ní přistoupil muž, kterého jsem dobře znal. Byl to můj poloviční bratr ze Švýcarska, kterému se vždycky moc líbila. A to byl definitivní konec mezi námi.

Autor: Jan Hulik | neděle 17.2.2019 10:00 | karma článku: 14.44 | přečteno: 443x

Další články blogera

Jan Hulik

,,děti neberem"

,,Pane doktore moc Vás prosím, jestli by jste se mohl podívat mým dětem na zoubky,, řekla mi paní z Kaplice do telefonu. Šel jsem kolem sestřičky Elišky, když řešila problém maminky dvou a tříletého dítěte,

4.12.2023 v 9:00 | Karma článku: 20.81 | Přečteno: 876 | Diskuse

Jan Hulik

ČT-24 pátek, 06.10. Devadesátka ve 20:07 ,,O zubech a Červené Karkulce.“

Všichni známe tu pohádku. Nejsou zubaři. Nejsou už dlouho a nikdo neví proč. Je to jako s těmi černými dírami v naší galaxii nebo pánem Bohem na nebi, který je nebo není, podle toho, kdo na co věří.

9.10.2023 v 19:40 | Karma článku: 21.85 | Přečteno: 604 | Diskuse

Jan Hulik

Jindřišky punčochy

Punčochy nejsou výlučně ženská část odívání jako podprsenka, ale beze sporu jsou sexy, i když běžně k vidění jsou jen částečně. Zajímavé je, že punčochy přivedli do módy muži.

12.1.2023 v 12:42 | Karma článku: 10.83 | Přečteno: 447 | Diskuse

Jan Hulik

Potkali se u Kolína

Stalo se tak 12.12.2022 v týdeníku Respekt. Samotní tvůrci obálky jmenovaného časopisu si jistě neuvědomili, jaký se jim povedl v den vydání mnohovýznamový legrační a zároveň ironický obrázek

9.1.2023 v 14:26 | Karma článku: 11.73 | Přečteno: 398 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Tereza Ledecká

I duše mohou plakat

Někdy potkáte někoho, bez koho už nedokážete žít..., a tak, když vás osud rozdělí a pak následně zase spojí, neváháte ani chviličku... Pro Marušku...

29.3.2024 v 11:16 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 61 |

Tereza Ledecká

IQ tykve ?

Jednou v Básnících se Štěpán Šafránek zeptal pana profesora, "Jak člověk pozná, že je blb?" Pamatujete, co mu na to odpověděl? "Chytrej člověk to nepozná nikdy, a blbci je to jedno!" Tak vám přeju, ať nikdy nedojdete poznání...

28.3.2024 v 14:15 | Karma článku: 13.65 | Přečteno: 247 |

Lucie Svobodová

Magor

Přátelé, širší rodina - každý reagoval na mé členství odlišně. Někteří na mě neustále křičeli, že jsem magor. Jiní si to pravděpodobně také mysleli, ale rozhodli se nechat si to pro sebe.

28.3.2024 v 8:59 | Karma článku: 13.69 | Přečteno: 1497 | Diskuse

Vlastík Fürst

Pravopis máš hrozný, ale piš dál!

Jaké máte vzpomínky na svá školní léta? Měli jste také svého oblíbeného učitele - učitelku? Nebo jste dokonce byli platonicky zamilovaní do vaší kantorky - kantora?

27.3.2024 v 14:30 | Karma článku: 22.66 | Přečteno: 474 | Diskuse

Tereza Ledecká

Sněžkolezkyně

My Češi jsme pověstní svými nákupními výpravami do Polska, ale věřte, že na dně Lomniczky nic nekoupíte, a ještě za to draze zaplatíte

20.3.2024 v 23:29 | Karma článku: 10.93 | Přečteno: 297 |
Počet článků 86 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 511

Autor se narodil dva roky po válce (té druhé) v Kolíně v rodině podnikatele, který se neskrýval se svým antikomunismem a odporem k idiotskému socialismu.Na rozdíl od většiny svých vrstevníků byl přes rádio Svobodná Evropa, které jeho otec každý den poslouchal, od útlého mládí pravdivě informován o událostech ve světě.Svého mimořádně jazykově nadaného otce si moc neužil, protože ten byl od jeho 8 let 10 let komunisty žalářován. Zcela logicky po okupaci v roce 68 autor emigroval do Německa kde vystudoval obor zubního lékařství a prožil většinu života. V Mnichově se setkává na přípravě ke studiu s Karlem Krylem, kterého několikrát navštěvuje při vysílání v rádiu a vzpomíná při tom na svého otce.Autor se charakterizuje obdivem k lidem, kteří dokázali jít vizionářsky proti proudu. Například takovým, jako je dnešní německá kancléřka Angela Merkelová.

Můj email je dr.hulik@gmail.com

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...