Stokrát ne a stokrát ano, aneb život na houpačce ve čtyřech manželských kapitolách. - II.

Já jediný na koleji jsem měl tenkrát vlastní telefon. Důvodem nebylo nějaké furiantství, ale to, že jsem ho nutně potřeboval.

V té době jsem chodil večer po tehdy ještě trochu zapšklém starém universitním městě Tübingenu, kde byly sem tam prázdné krámky. Tübingen bylo jedno z mála měst v Německu, které nebylo nikdy za války bombardováno. Studovala se tam hlavně medicína, ale i jiné humanitní disciplíny, jako jsou jazyky a práva. Za války to bylo známé lazaretní město. Na konci války šli občané Tübingenu s bílými prapory naproti postupujícím francouzským jednotkám generála de Gaula. Díky tomu, nepadl při osvobození města od nacistů jediný výstřel.

Jednou na podzim odpoledne, olověné mraky před bouřkou se dotýkaly téměř země, když zvonil můj zelený telefon na stole. „Ahoj, tady je Libuše, sestra Heleny, pamatuješ se na mě?“. „Ano pamatuji,“ odpovídám já, „chodili jsme přece do stejné školy. Říkala máma, že budeš možná volat“. Bylo to dvanáct let po tom, kdy jsem opustil Kolín, Prahu a Československo.

Po rozchodu s Veronikou jsem žádnou ženu nehledal, ale když máma jednou odjížděla z návštěvy u mě, tak jsem jí řekl, ať mi dá vědět, kdyby věděla o nějaké šikovné holce. Po zkušenostech s matkou a Veronikou to nemusel být dobrý nápad, ale já potřeboval nutně prodavačku. V té době jsem koupil v pěší zóně za třicet tisíc marek zavřený kiosek, kde se prodávaly hot dogy. Pracoval jsem v nemocnici při studiu na rentgenu a měl spolu s malým stipendiem tisíc marek měsíčně. V bance mi vedoucí filiálky hodil čtyři tisíce do okénka na zálohu, protože mě znal a nebyly ještě computery, aby se musel někoho ptát. Cena za kiosek byla domluvena ve třech splátkách na rok, ale já to měl už za devět měsíců zaplaceno. Byl to nejlepší kšeft v mém životě, po zavedení gyrosu, lepší než později všechny mé ordinace dohromady.

Začátkem osmdesátých let emigrovali už „celé autobusy“, protože s těmi tupými bolševiky se dál už žít nedalo. Líba závodně lyžovala za klub vysokých škol Orbis, jehož členkou byla také nějaká Ivana Zelníčková, později Trumpová. Když ji Líba viděla v německé televizi, poslala jí dopis, ale moc velký zájem na sekání oboustranně nebyl. Také k němu nikdy nedošlo.

Potom zvonil telefon ze Salzburgu. Líba se ptala, jestli bychom se nemohli vidět. Řekl jsem jí, že mám před státnicí málo času, ale jestli chce zůstat „venku“, že sedám do auta, jak jsem slíbil. Tak se i stalo. Tenkrát se emigrovalo tak, že se přešla samozřejmě nehlídaná louka z Rakouska do Německa. Vzal jsem sebou spolužáka ze semestru, kterého vyměnili východní Němci západním za traktor. Chtěl utéct a seděl tam ve vězení. Protože byl z DDR, měl pro situaci pochopení, zvláště, když se jednalo o emigrantku vdavek žádostivou a k tomu zubní techničku.

Já ale už nevěděl, jak ta sestra Helenky vypadá, protože jsem ji viděl naposled, když jí bylo šestnáct let. Zklamáni jsme my kluci nebyli, ale já měl jaksi přednost, protože Líba i já jsme byli Češi a Titus, ten spolužák, co jsem ho vzal s sebou byl Němec. Svatba byla do roka a Líba byla při ní v pátém měsíci těhotenství. K obědu byla „čína“, a k večeři „sele“ přivezené upečené od pekaře, co mi pekl housky, v bedně. Hrál nám k tomu osmiletý genius, syn kapelníka z Holliday, jehož matka zase utekla jako krasobruslařka z Plzně. Ten kluk byl opravdový Mozart, protože tak, jak hrál on nám, hrál prý na klávesy už ve třech letech. Rodiče z něho ale Mozarta mít nechtěli, a tak je dnes ke své škodě, jak já si myslím, doktorem medicíny. Jeho pacienti to ale musí mít dobré. Jestli jim hraje více na svatbách nebo na funusech, to já dnes už nevím.

Ten začátek našeho manželství byl, jak má být. Líba se cítila být jako v nebi. Splnil se jí sen o dětech a manželství. Přišla v lednu z tehdejší Prahy, kde už nepadaly jen omítky, ale celé balkony do hospodářky kvetoucího Německa, kde její budoucí manžel byl už dvanáct let. Měla na sobě jen to, v čem jela lyžovat a v botách, které si sama pošila kožešinou z králíka. Dvě velké tašky prádla se koupily hned a osmery šaty si koupila začátkem dubna, když se obchody zaplnily jarním oblečením. Krasobruslařka říkala, že toho má tolik, jako měla ona v Holliday. To, co za ní poslali už nenosila, nebylo to hezké. Když za ní přijeli na jaře manželé, u kterých na mě s Titusem v lednu v Salzburku čekala, tak jí v pěší zóně v Tübingenu, když šli proti nám minuli, protože ji nepoznali. Ona nebyla silná, když přijela, spíše jen trochu „oplácaná“ špíčkem z frustrace a knedlíků. Po totální změně jídelníčku na stejky, množství zeleniny a salátů zeštíhlila, a protože husté tmavé vlasy a hezký obličej i nohy měla od přírody, stala se z ní obratem krásná žena. Minisukně a barevně laděné oblečení, které jí slušelo, dokončily potom proměnu. Já byl šťastný, že mám krásnou ženu, kterou mi Titus i ostatní záviděli a která mi začala pomáhat a ona byla šťastná, že se jí splnil sen každé ženy, mít vlastní rodinu a zdravé děti.

Já to zkrátím. Po Davidovi přišel Filip a po něm Jenny. To už jsme měli dávno vlastní ordinaci i s laboratoří. Život jako na kolejích a přeci to tak úplně nebylo, protože jsme do poklidného hlavního nádraží s vnoučaty nedojeli. Stalo se něco neuvěřitelného, co jsem dodnes nepochopil. Prý je to podle jednoho psychologa docela normální. Ale pro onkologa je také docela normální, že na rakovinu umírají i malé děti. Takže to pro normální lidi moc normální není. Já jsem to nestrávil zcela dodnes, ale život jak mám v názvu blogu je houpačka, nebo také otevřená kniha, zvláště pro toho, kdo ji dokáže otevřít a potom v ní listovat jako teď já. 

Táta byl podnikatel, než komunisti udělali s podnikáním konec a z celé země podnik národní, podle hesla Národního divadla „Národ sobě“, což skončilo tak, že nikdo neměl nic. To se mnozí snažili potom rychle dohnat, zahodili stranické knížky a rozkradli zbytek. Jenže v některých lidech to podnikání zůstalo, což se někde koncentrovalo a jinde zředilo. Ve mě se to zkoncentrovalo, a tak jsem začal vedle studia a později ordinace podnikat, což dobré nebylo, a to hned ze třech důvodů.

 Za prvé Německo nebyla Amerika, kde se dá dělat kdykoli cokoli. Za druhé v Německu, když máte ordinaci, tak nemůžete vedle toho prodávat třeba boty. To je jako by farář s farou si v létě otevřel plavečák a pak se tam chodil ženských bez podprsenek se ptát na zdraví a žehnat jim zdrávas Maria. Za třetí, a to je nejdůležitější, když se žena zamiluje, tak za ní hoří někdy i mosty. Muži mají naproti tomu stále nové sny a ty mají své kořeny většinou u svých otců. A já si ten sen chtěl splnit, ale neřezal jsem zatáčky. Řízla ji manželka a to tak, že vysypala celou rodinu i s malými dětmi do příkopu u silnice, a to ještě s někým, kdo měl oprávnění sotva k řízení auta, jinak k ničemu. Stavěl jsem trochu předčasně samoobslužnou restauraci s ostrůvky – nudle, gyros, polévka atd. pod deštníky, jako je to dnes celkem běžné. Práce v Německu byla tenkráte velice atraktivní, a tak jsem Karlovi, který nestíhal, přidal ještě kluka Libora, aby mu s výstavbou restaurace pomáhal. Klukovi bylo 22 a manželce už 42. Nejmladší naší ratolesti Jenny právě tři roky.

Uplynulo dalších dvacet let a já našel loni v létě doma krabici. Byly to mé prosebné dopisy Líbě, aby to nedělala. Už jsem to chtěl spálit, když mi začala tuhnout krev v těle. Vůbec jsem to neznal a nevím, jak se to do té krabice dostalo. Nikdy bych nevěřil, že něco může člověka po tak dlouhé době, ve věci dávno minulé, takovou měrou „rozházet“. Ale i to je normální, když se člověk dozví, jak to opravdu bylo, říkal psycholog, kterého jsem požádal o vysvětlení. Moc mě nepotěšil, jde prý jen o to, neobalit se tvrdou skořápkou jako ořech i kdyby jádro zůstalo sebesladší, protože nikdo jiný by se k němu už nedostal, a to by byla velká škoda. Život máme každý jen jeden a po zradě může přijít někdy zase vítězství. Vzal jsem si tedy k srdci, co mi řekl psycholog a vzpomněl si i na to, co říkali Voskovec s Werichem, když spolu po příchodu do New Yorku mrzli v nevytopeném bytě, v posteli s klobouky na hlavách. Nejdůležitější v životě i v nepřízni je neztratit glanc a humor.

V krabici byl dopis, který psala Líba Liborovi na počítači, v kurzu pro tato tehdy nová media, a ukládala si to na disk. Píše mu tam, že po narození svých, tedy našich třech dětí, si po příchodu do Německa připadala jako v ráji, ale mě že nikdy nemilovala. Chtěla mít prý jen ty děti a být vdaná. Psala také, že měla i strach, že s ním otěhotněla, ale nakonec, že jí to bylo jedno, a dokonce si dítě s ním přála. Bylo toho na tři stránky, ale já už po první nemohl dál a potom zabloudil v lese. Trvalo mi tři dny, než jsem se z toho vzpamatoval.

Manželství s Líbou ještě pokračovalo, ale vypadalo jako špatně poslepovaná figurka z míšenského porcelánu. Z míšenského porcelánu proto, protože jsem si svého manželství stále ještě cenil a doufal, že to bude zase dobré, ale už nebylo. Stokráte ano a stokráte ne pokračovalo. Plaveb v plachetnici s příznivým větrem v zádech ale ubývalo, ačkoli stožár a plachty na něm byly stále v pořádku a do lodi po velké bouři už potom neteklo.

Když jsem našel tenkrát po dokončení samoobslužné restaurace a odjezdu Libora pod jejími svetry ve skříni dřevěné srdce, které pro ni Libor při zařizování restaurace ze dřeva vyřezal a potom přitloukl na zeď, tak jsem ji vzal za ruku a na mostě přes Dunaj, který pramení v nedalekém Donaueschingenu a protéká Tuttlingenem, kde jsme bydleli, vytáhl jsem srdce z kapsy a řekl jí, aby mu ho vrátila a hodila ho do Dunaje, že k němu doplave. Moc se jí nechtělo, ale nakonec to přeci, ne moc odhodlaně udělala. K srdci hned připlavaly kachny a začaly do něj klovat. To se mi líbilo a považoval jsem to za dobrý konec jako z filmu. Jenže to nebyl její nápad a Líba kachnou nebyla. Love story se nekonalo a konec neměl happy end.

Po šesti letech to skončilo tak, že jsem se vrátil jednou z ordinace domů a dětské pokoje zmizely a pár kousků jiného nábytku k tomu. Samozřejmě se nevystěhovala k tomu klukovi, který ji sliboval manželství, ale do bytu, který jsem potom několik dní hledal a do kterého jsem ještě po dlouhou dobu chodil dětem plnit velký mrazák. Všechno jsem musel dodatečně zaplatit, protože za matku s dětmi platil byt nejdříve sociální úřad. Doufám, že nemusím zdůrazňovat, že jsem svou ženu nebil, což ona naštěstí, na rozdíl od ženy číslo čtyři, ani netvrdila. Problém byl někde jinde. Bylo přeci už šest let po aféře jejího pozdního zamilování do kluka, kterého si prý vždy přála mít. Avšak stejně jako později ženě v pořadí třetí, jí bohužel ze skryté deprese pořádně, jak se lidově říká, „hráblo“ a nepomohl žádný psycholog ani manželská poradna, protože nedokázali odhalit, že se vlastně o žádnou manželskou krizi v podstatě nejedná, že problém je jednostranný a úplně někde jinde. Ona ta psychologie ani v Německu nebyla tam, kde je možná dnes a vše se řešilo společně, což byla velká chyba, způsobená špatnou „diagnózou“. S tímto „pochybením“ jsem se setkal potom v mnohem větší míře, když mi neobyčejně inteligentní manželka s vysokým IQ, tedy v pořadí třetí unesla společnou dceru z Rakouska, kterou jsem tam měl soudně v péči, do Čech. Tu ale omlouvá to, že dostala „papíry“, na maniodepresívní psychózu, což je ještě horší než „tsunami“. Je to něco jako jaderná válka, po které nezůstane z manželství nic, jen spálená země s radioaktivitou. Ale o tom zase až příště.