Stokrát ne a stokrát ano, aneb život na houpačce ve čtyřech manželských kapitolách. - III.

Život na houpačce, jak bylo řečeno na konci druhé manželské kapitoly, pokračoval. Po skoupé na slovo i lásku Líbě, která nedokázala říci, mám tě ráda a proč, a nakonec se zamilovala do někoho jiného,

ale až potom, když jí jarní pampelišky mládí dvacetkrát odkvetli a ona přitom ještě, obrazně řečeno, držela zvadlou svatební kytici v ruce. Tu svatební kytici držela v ruce deset let a potom ji zahodila a s ní i ten sen každé ženy. S tou kyticí zahodila i vlastní život a dětem tak přetrhla dětství. Krásné její svatební šaty jako z květinové louky, brzy někomu půjčila do Česka a potom zvadly v krabici, jako ta svatební kytka. O dětech netřeba dále mluvit. I kdyby se člověk snažil sebevíce, tak všechno ovoce ze zahrady dostalo trpkou příchuť.

Dal jsem si inzerát. Byl to veršovaná hádanka o sedmi pokračováních, která měla nečekaný úspěch. Dostal jsem 245 dopisů od žen v rozmezí od 18 do 65 let. V jedné obálce byla útlá knížka, kterou jsem neznal a v přiložené obálce byl dopis o jedné větě, „Pro muže, který sázel stromy.“ Musím dodat, že jsem dostal mnoho malých knížek básní, ale i básní čerstvě napsaných od romantických žen. Z knížky „Muž, který sázel stromy“ jsem měl ale radost největší a cítil se velmi, velmi poctěn. Na druhém balíku dopisů zcela nahoře byl dopis od ženy o dvacet let mladší, která uměla hezky psát. Později jsem ale přišel na to, že si „půjčovala“ věty od českých písničkářů, které jsem v té době neznal. Zuzana se tomu potom smála. Byla to velmi chytrá a sečtělá žena s fotografickou pamětí znající jazyky. Těmito vlastnostmi mě fascinovala, protože já žádnou dobrou paměť nemám. Mám hlavu spíše na to, něco nového vymýšlet. Protiklady se prý přitahují, ale já to mám více za klišé a ty nemám rád.

Při prvním milování na nás ze zdi spadla Panenka Marie, z čehož jsme měli takovou legraci, že jsme nebyli k utišení, takže se nakonec pod námi rozpadla i postel. Přítelkyně Zuzany Leona, z toho oněměla, když se hned po mém příjezdu šeptem ptala přítelkyně Zuzany, jestli není on moc starý a jestli si myslí, že to s ním půjde. No a na to jí moje nová budoucí žena ukázala postel, která už krátce po mém příjezdu byla v troskách.

Zuzana šla hned se mnou do Německa i když měla strach ze zubařů a nazývala sondy i pinzety souhrnně pícháky. Jako asistentka se ale později osvědčila. Pusa se jí nezastavila a němčina pro ni nebyl žádný problém. Kolega v sousedním Bad Dürheimu, co jsme s ním chodili na smažený květák s bramborem, tatarkou a máslem do restaurace, ve které jsme je to naučili dělat, mi Zuzanu záviděl a chtěl mi ji přebrat. Řekl jsem mu, aby si dal také inzerát a nám pokoj. Se Zuzanou se dalo o všem mluvit z minulosti i přítomnosti. Byla vtipná až sarkastická, bleskově jí to myslelo a doma mě překvapovala se šokujícími zjištěními o lidech, se kterými jsme se stýkali. V restauracích slyšela, co si lidé povídali až přes pět stolů. Při jídle klidně, když já jí říkal něco o nějakém mém novém nápadu, najednou řekla: „Že ona mu prý stejně nedá.“ „Co? Jak? Kdo? Komu?“ povídám já a začnu se rozčilovat: „Tak posloucháš mě nebo ne?“ Ona se jen usmála a řekla: „Nedívej se tam hned, ale je to ta v tom bílém svetříku a říkala to tomu v sáčku a kravatou.“ Seděli od nás asi 5 metrů vzdáleni. Normálně dokáží ženy dělat dvě věci najednou. Zuzana dokázala dělat čtyři, a ještě k tomu přidat nějakou filosofickou úvahu, nad kterou se já zamyslel a ztratil všechny souvislosti. To jí moc bavilo, hlavně se dívat na komplikované filmy nebo číst toho španělského spisovatele s Nobelovou cenou, co měl tolik svých bratrů. Tak toho milovala a chtěla, abych ho četl také.  Když mě zakrátko konsultovala a chtěla vědět, jak se mi to líbilo, tak jsem jí řekl, na které stránce právě jsem. Nebyla to ani čtvrtina knížky. „No a?“ Ptala se Zuzana dále a já říkám: „Moc postav!“ To se týkalo i filmů. Na svoji obranu si dovoluji říci, že já stále něco vymýšlím a přemýšlím také hodně o minulosti. A když je moc postav, tak mi utíká děj. Asi to bude mít také souvislost s mojí dyslektikou, kterou Zuzana ale neuznávala a považovala ji jen za moje výmluvy. Když jsem jí vyprávěl o mých problémech s francouzštinou, kterou ona neměla také ráda a mě dělala problémy hlavně proto, že se jinak píše a jinak vyslovuje, tak řekla, že jsem simulant a myslím moc na to hoblování, které neupřesnila. Ona předpokládala u jiných lidí také určitý stupeň inteligence, a proto se vysvětlováním nikdy moc nezdržovala. To dělala jen u malých dětí.

Po krátkém čase jsem jí řekl, že té její hlavy je škoda na to, aby mi jen pomáhala, že je mladá a měla by něco studovat. Shodli jsme se na právech, tam že tu svoji fotografickou paměť uplatní nejlépe. Přihlásila se v Plzni, v Praze a Brně. V Plzni to bylo celé hned podezřelé. Zuzana to poznala a říkala, že tam je cítit protekce i na toaletách. V Praze udělala zkoušky s vlajícím prapory. Předpověděl jsem jí, že tu školu udělá „levačkou.“ Tak to i vypadalo. S fotografickou pamětí není problém něco vystudovat, jde jen o to, umět to potom uplatnit, protože ke všemu, co má bavit, je potřeba i talent.

Plán nového manželství na inzerát v českých novinách byl: Pro ni dítě, examen na právech a pro mě zařídit si perfektně vybavenou truhlárnu a po jejím studiu vyměnit své povolání zubaře za svého velkého koníčka truhláře a návrháře nábytku a toho zubaře dělat potom naopak jako koníček. Ten plán vznikl, ale až po tom Španělsku.

Protože jsem si celé studium financoval businessem s občerstvením v pěší zóně v Túbingenu, kde byly university a francouzská posádka, což mě velmi bavilo, protože jsem byl po tátovi mentalitou vlastně zapřený podnikatel a zubní ordinace mě svazovala.  Chtěl jsem tedy jít se svojí novou, brzy manželkou do Španělska a tam vybudovat řetězec s gyrosem. První obchod jsme otevřeli v přímořské Bayoně nedaleko Viga, odkud vyplula kdysi (1492) jedna ze třech lodí Krištofa Kolumba jménem „Pinta“. Dnes je tam její replika, kterou tenkrát stavěli, což jsem si vyfotil a oni nám za to strašně vynadali. Alvaro, kamarád Španěl, který nás doprovázel říkal, že to byly tak strašné nadávky, které se prý nedají přeložit. Jak je u národů za Alpami a Pyrenejemi zvykem, ty nejhorší nadávky jsou tam vždy ve spojení s matkami, babičkami nebo i zletilými dcerami provinilce, kterým se přisuzují povolání, která jsou na indexu jejich zbožnosti, jinak ale jimi samými štědře dotovaná.

Španělsko nám bylo i jinak velkým poučením, které znělo, nechtít žít v zemi, kterou dopředu neznám. Ačkoli se Zuzana, než jsme tam šli, naučila obdivuhodně za pouhých šest neděl mluvit plynně španělsky s přezkoušením španělské učitelky z Prahy, nevědíce, že učitelka Španělka mluvila i česky. Ta nás potom ve Španělsku navštívila a teprve tam to vyšlo najevo. Zuzana se zhrozila, protože ženské přirození pro ni byla normální kletba, když něco spletla. V Německu se žije jako v Česku, jenom o trochu líp. I houskové knedlíky tam mají v samoobsluze skoro teď už skoro všude. Ne tak ve Španělsku. Na houskové knedlíky se dívají jako my na červy pod kůrou nahnilých afrických stromů, které jsou v Africe pochoutkou domorodců. V krátkých kalhotech ve Španělsku chodí jen Němci a tak to u mě tolerovali, ačkoli jsem byl doktor, ve Španělsku to velmi vážené povolání. Na ten Mercedes se pořád ptali a Zuzana pořád tvrdila, že ho máme doma v Německu, což pravda nebyla, v té době jsem žádný neměl. Zuzana uměla také dobře vyprávět pohádky jako později Silva, ale jiné. Španělé se dodnes snaží imitovat svou dřívější i dnešní jejich šlechtu. Vzpomeňme na rakouskou dvorní etiketu, která kopírovala tu španělskou. Uvidět ušpiněného Španěla v montérkách na ulici nelze. Španělé se také nepotí. Jsou stála vymydlení a navonění. Když se procházejí, což dělají rádi, jsou jejich ženy i děti jako ze škatulek. Procházejí se proto, aby demonstrovali, že jejich rodina je, jak má být, a manželka jim je věrná. Děti mohou běhat, jejich manželky ale ne, v přeneseném smyslu slova zcela vyloučeno, a i jinak asi tak půl kroku až celým za manželem s dětmi. Za ruce se manželé nevodí, to šlechta také nedělala. Španělé si ruce nepodávají ale hned se objímají a líbají, muži ženy jen lehce nebo jen náznakem. Ne na ústa, jak jsem to chtěl jednou z rozpustilosti udělat já, ale naštěstí mi Alvaro podrazil nohy, jinak bych tu dnes už nebyl. Blog je ale o mém třetím manželství „na houpačce“, jak jsem to nazval, a ne o Španělsku. Největší chybou bylo, že gyros je o mase a ve Španělsku, hlavně ve Vigu se jedí vlastně jen ryby a menší mořské potvory. Jednou se nás dokonce ptali, jestli to na té tyči je z čokolády. Večer jsem se potom se Zuzanou opil a na té „tyči“ začali hned grilovat kuřata, ale když se nás ptali, proč nedáváme dovnitř citron, tak jsme začali balit.

S dítětem to klaplo okamžitě a postel v troskách hned po mém příjezdu tedy nebyla pro Leonu nic fingovaného, i když později se to dělalo trochu „učeněji“ s testem z lékárny před a po. Jméno jsem vymyslel potom já, po té krásné paní spisovatelce, která z toho kraje, kde se to událo, pocházela. Barunka. Zuzana se svým plánem notářky skládala zkoušky jako děti kostky lega. S Kamilem jsme stavěli tři objekty najednou. Byt v Německu, aby mohla mít Jenny z mého druhého manželství s Líbou, svůj vlastní pokoj a nejstarší David se mohl odstěhovat, na což moje druhá žena při stěhování z „ráje“ do malého bytu vůbec nemyslela. Dále nový byt v Hronově poblíž rodičů Zuzany a novou ordinaci na české straně hranice Česka s Německem.

Když přijela Zuzana do skoro hotového bytu do Německa, kam se David chtěl právě stěhovat, tak se chovala poněkud divně a najednou z ní „vypadlo“, že chce na rok přerušit studium a věnovat se finančnictví. Samozřejmě jsem byl proti a řekl jí, že to funguje jen když je konjunktura, že to znám z Německa a že advokacie nebo notářství fungují pořád. Ať to tedy nezdržuje, peníze že nepotřebuje, protože já vydělám dost a jsem připraven v tom pokračovat, ačkoli jsem se těšil na to, až ona bude tou notářkou nebo čímkoli jiným v oboru práva, tak já budu moci ordinační hodiny v ordinaci potom omezit. Ale moje třetí žena si stála na svém a já nevěděl, že u ní začíná propukat něco, co nás všechny smete. Když jsem ji odvezl do Stuttgartu na autobusové nádraží a zeptal se jí, co by se stalo, když udělám všechno, co chce, tak zavrtěla jen hlavou a nastoupila do autobusu. Potom se hrál ještě chvíli ve vzduchoprázdnu „nohejbal“ což nikdo pořádně neumí a byl prakticky konec. Zuzana začala bydlet s Barunkou v novém bytě v Hronově, David v novém bytě v Německu a já napůl v nové ordinaci na české straně hranice s Německem a napůl s Davidem, kam jsem ale jezdil víceméně jen uklízet. Zuzana s Barunkou tam už nikdy nepřijely.

Co bylo dál, by se do blogu už nevešlo a nehodilo. Přežil jsem to a za tři roky se znovu oženil. Měla hezké, trochu nevšední jméno. Jmenovala se Silva.