Stokrát ne a stokrát ano, aneb život na houpačce ve čtyřech manželských kapitolách. - IV.

Čtvrtá kapitola o mých čtyřech manželství začala vlastně ještě v Německu, ačkoli moje čtvrtá manželka tam nikdy nežila, ani jsem ji tam  nepotkal.

Po sjednocení Německa se rozhodla německá tehdejší  Schröder-Fischerova vláda, ze strachu nezatížit přespříliš německé zdravotní pojišťovny výdaji, vydat zákon o tom, že při vstupu do důchodového věku musí lékaři, kteří  tohoto věku dosáhnou, vzdát se oprávnění pracovat pro zdravotní pojišťovny, což se v Německu rovná vlastně zákazu výkonu povolání.  Tak dokáží někdy rozhodovat i politici  v zemích, které jsou v demokracii už hluboko zakotvené. Ministr zahraničí, vicekancléř tehdejší vlády Fischer, byl sice velmi  inteligentní a uměl dobře mluvit, ale nic nevystudoval a nebyl ani ničím vyučený. Ministr zdravotnictví  byl  zase dobrým bavičem imitátorem a oblíbencem šéfa svobodných demokratů legendárního  H.G.Genschera, ale když na něj měla prasknout velká korupční aféra s nemovitostmi na Malorce, tak jako hobby výsadkář vyskočil z letadla a úmyslně si neotevřel padák, jen si odhodil brýle.

Lékaři v Německu po vydání zákona omezujícího jejich svobodná povolání  neskákali sice  z letadel ani kamkoli jinam, ale skřípat zubama jim nikdo zakázat nemohl, dokud se nenašel jeden z nich, který na tuto nehoráznost podal ústavní stížnost, pro nucené penzionování a vyhrál. Trvalo to ale drahých, pro mnohé likvidačních asi 9 let.  Já jsem sice tou dobou ještě  před důchodem nestál, ale rozhodl se nečekat a přestěhoval jsem svou ordinaci na českou stranu německé hranice. Nápad  to byl sice dobrý, ale nepočítal jsem s tím, že už tím nebudu chráněn jako smluvní  lékař německých pojišťoven i když ty měly platit i lékaře v zemích EU, kterou se Česko právě stalo. Když mi byla hlavní německá zdravotní pojišťovna dlužná přes 20 000 Euro a  příslušný soud v Mnichově rozhodl, že mým  smluvním partnerem je pacient a né pojišťovna a já nebral od německých pacientů za běžné ošetření peníze a jen poloviční podíl za zubní náhrady, tak jsem ordinaci přestěhoval o kus dál do Mikulova a potom přímo do Rakouska.

V Mikulově jsem už potom nebyl daleko od své budoucí  čtvrté manželky. Bydleli jsme ve stejném domě, kde jsem měl i ordinaci. Ač se to možná po tolika manželstvích bude zdát někomu divné, ale já se po ženách vzhledem ke své kreativitě a tím i  nedostatkem času moc neotáčím. Výjimkou jsou takové, které jsou nápadně elegantně oblečené, což umím potom ocenit a i u žen mě neznámých pochválit a okomplimentovat. U jiných  žen to nedělám, zvláště ne u takových, které na ženu ani moc nevypadají, což byl případ mé budoucí čtvrté manželky. Po tolika stěhováních jsem měl svého truhláře a tak mu jednoho dne povídám : „Kamile, já na schodech potkávám a zdravím někoho o kom nevím, jestli to je holka nebo kluk“ „Doktore,“ říká mi Kamil „a co ti kluci?“. „Jací kluci?“ zase já na to. „No ti, co k ní patří, vždyť bydlí nad Vámi.“ Vídal jsem tam sice také nějaké děti, ale kdo v novém domě bydlí nebo tam jen chodí na návštěvy jsem nevěděl.

Silva nebyla kluk, ale po upozornění Kamila  a mé zvýšené  pozornosti jsem zjistil, že se  jedná o docela pohlednou holku. Protože jsem v té době byl stále ještě přes počítače úplný blb, na čemž se dodnes moc nezměnilo a já začínal psát blogy vyprovokován bludy české stomatologie o nedostatku zubařů a jinými zcela nepravdivými pohádkami o lékařském ošetření v tomto oboru a moje dosavadní poradkyně, sice nad všechny pochybnosti hezká žena, bohužel trochu nevyrovnaná mi nemohla často pomoci. A tak jsem požádal toho „kluka“ který žádným klukem nebyl o pomoc a potom se stalo to hlavní pro naše sblížení. Navštívila mně moje třetí žena s naší dcerou Barunkou, se kterou jsem byl už přes dva roky rozveden a přiznala se, že je nemocná i když také něco zamlčela. Barunka, kterou jsem dva roky neviděl, protože jsem za ní jezdil zbytečně, byla okouzlující, dobře vychované dítě,   diky  své inteligentní matce s  nevšedními vědomostmi.

Zanedlouho dopadla nečekaná bomba, která mi zase úplně převrátila život. Rychlým soudním rozhodnutím jsem dostal Barunku do své péče. Jak již jinde uvedeno, nebyl jsem žádné „pako“ na vaření ani na žehlení, ale starat se zcela sám jako zubní lékař, zvyklý z Německa pracovat každý den od rána do večera o devítiletou dceru, i když to nebylo rozmazlené dítě, bylo něco, co jsem nečekal a vlastně na to nebyl připraven.

Silva, jako by najednou znovu spadla z nebe, tentokráte jako schopná a spolehlivá žena. Zařídila školu, Barunka dokonce chodila s jejím Tomášem do druhé třídy a vše začalo jít jako po másle až na tu ordinaci v Mikulově, protože Rakušané nejsou Němci, i když si to na Moravě bohužel velmi pletou. Proto netrvalo dlouho a ordinaci jsem zase přestěhoval. Tentokrát přímo do Rakouska.

Silva, která byla už před naším seznámením a sblížením v rozvodovém řízení, šla do Rakouska i s dětmi se mnou  a rázem nás bylo pět. Bydleli jsme ve dvou nových oddělených nevelkých bytech na jedné chodbě v domě, kde byla i nová, zase pěkně zařízená ordinace. Zanedlouho jsem dostal i všechny rakouské zdravotní pojišťovny. Zdálo se, že je zase vše vyhráno, kdyby nepadla další bomba.

V Rakousku to začalo opět jako pohádka. S Vídní po ruce a nákupy tam se i Silva brzy proměnila jako dříve Líba v „Pretty Women“. Muži,  pacienti i nepacienti se kolem ní začali točit tak, až mi to začalo být né zrovna příjemné, ačkoli na druhé straně mi to příjemné bylo. Trochu mě zarazilo, když mi posléze navrhla, abychom se vzali. Ačkoli mě to zarazilo, tak mě to nepřerazilo a já si vzal proto  jen tři dny na rozmyšlenou.  Jen jsem se jí zeptal, jestli dobře ví, kolik je mi let, ale to ona samozřejmě věděla. Už po dvou dnech jsem souhlasil. Nejdůležitější pro mne bylo, aby se Silva s Barunkou měly rádi, ale tady problém nebyl. No a já jsem klukům Silvy také nevadil.  Já moc lhát neumím, takže ani nepopírám, že s ženou o třicet let mladší, vypadající ke všemu jen na dvacet pět let, jsem se cítil mezi seniory svého věku být povýšen do šlechtického stavu a tak jsem i já rázem omládl, což se dnes dá částečně koupit v lékárně i v obchodech s hračkami pro dospělé. Fantasie  na to a všechno nové, mimo počítačů mi nikdy nechyběla. A protože i ženy si dnes umí hravě pomoci, tak se člověk těch dětí potom i bez počítače snadno dopočítá. 

Za půldruhého  roku  ale  ze zahrady, kde květiny začaly kvést  i v zimě, a to nejen za okny, mi na vánoce nemocná matka se svojí sobeckou matkou, babičkou Barunky, mé dítě o které jsme se bez nadsázky se Silvou příkladně starali, ve spolupráci s veledůležitým, jinak bezcharakterním kariéristou, ředitelem brněnského úřadu, majícího mít na starost děti žijící v zahraničí, na základě neuvěřitelně nepravdivých pomluv a podvodného jednání zmíněného  vyššího státního úředníka, který vědomě protiprávně pomáhal nemocné matce, Barunku z Rakouska unesli. Něco takového není v České republice bohužel  trestné.

Barunka skončila v  Česku v dětském domově, kde jsme ji směli jen pod dohledem navštěvovat a dárky ji dávat, když jsme přijeli pozdě, potom jen přes plot. Po půldruhém roce nám ji vrátili , ale to už Barunka začala chodit, podle soudního psychologa, nahrbená.

Boj o Barunku trval tři roky a mě vzal veškerý čas a to i čas určený k práci, kus života, peníze, ordinaci a nakonec i to čtvrté manželství, které bylo první čas i dost dlouho potom, bez jediného mráčku a jak já ho viděl  jako šťastné.  Nejhorší bylo, že boj o dítě vzal i Barunce díky českým postkomunistickým úřadům a soudům i  kus krásného dětství s perspektivou mít spolehlivého milujícího tatínka, který umí na straně jedné dobře poradit a na straně druhé, nepřekážet dítěti ve vybrané cestě životem.

Můj tatínek říkával, než ho zavřeli, že nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně a vždy se u toho smál. On měl důvod  se smát této rýmovačce, protože slečna, kterou si vzal, moje maminka na něj čekala deset let, než se k ní mohl zase z kriminálu vrátit.  Dřívější jeho kamarádi mu potom říkali, že má svatou ženu.  Já jsem to štěstí neměl a na nějakou „svatou“ jsem stále znovu musel  čekat a vlastně čekám dodnes. Asi stojím pokaždé na špatném nádraží, kde krásné věrné ženy vlaky spíše odvážejí, než  aby z nich vystupovaly. Se Silvou to byla pravda doslova a do písmene. Ono je hezké si s J. W. Goethem  notovat: „Chci s nečasem a vichřicí se rvát a na lodi praská-li nezoufat.“, jak to stojí ve Faustovi, ale po něm nakonec zůstala jen ta díra i když na každého z nás stejně  nějaká čeká. Brr, ať mi  čtenářky a čtenářové prominou, ale tak daleko jsem ani jít nechtěl. Prý jen moudrý člověk umí proměnit náhodu ve štěstí. Takže já jsem buď nebyl dostatečně moudrý, nebo jsem tu příležitost vůbec nedostal.Třetí možnost je, že jsem jednal moc ukvapeně a ženy si hned zpočátku moc idealizoval. Ženy to s muži většinou umějí, muži s ženami méně.

Se Silvou jsem prožil asi všechno, co muž se ženou prožít může a myslím, že tomu bylo, co se milování týče na její straně podobně,  ale na samý konec jsem zase nedošel i když jsem ho ve svém věku s tak mladou ženou  ani neočekával. Myslím ale, že něco takového může prožít jen muž mého věku, protože mladší  to nedokáží ocenit. Mladí muži mají často chování leopardů. Nakousnout a  nechat ležet. Já ve svém věku jsem už leopardem nebyl a Silvě se to poměrně dlouho líbilo. Přesto nepřestala být mladou ženou na což já, blbec,  trochu zapomněl, ale v podstatě zůstal docela obyčejným mužem, protože mladí muži jsou mladí blbci a starší muži se stanou jen staršími blbci.  Já byl výjimkou snad jen v tom, že jsem byl vděčen nebesům a Silvě, že jsem tu příležitost dostal a měl k tomu ten dar svojí kreativity,  i když nepopírám nic. Silva měla naproti tomu dar svého magnetismu  a tím přitažlivosti,  aniž by se na muže příliš usmívala a já toto její  tajemství  nikdy zcela neodemkl a ani v jejích šatech rozházených často po zemi k tomu klíč v její přítomnosti při otevřených dveřích  moc nehledal. Nepopírám ani koupelnu, kterou jsem si zakázal, když se Silva koupala nebo sprchovala a nepopírám, že jsem to nikdy nedodržel. Její úsměv z vany, když mě znovu a znovu viděla přicházet, proměnil pro mně vždy, strohou koupelnu v poutní místo Lurdy, kde se já  stával dítětem neuvěřitelného příběhu a těžko sdělitelného  stále nového zjevení. Nepopírám ani, že jsem z vany pomocí nepromokavého polštáře a jiných úprav udělal oltář modlitebny,  proti které byla indická kámasutra jen malůvkou na suché zdi. Nepopírám, že jsem tak dokázal udělat z obyčejné vany nebeské lože a u lože že tomu bylo někdy naopak.  Nepopírám, že moje zvědavost, kolik perel při milování měl Silvy náhrdelník mě vzrušovala, a že zklamáním nebylo ani to, že ona ty perly často sama počítat přestala.  Přeletů nad kukaččím hnízdem nikdy nebylo, za to těch vesmírných se znovu a znovu obnovenou přitažlivostí  bezpočet. Nepopírám  ani  ostré hádky a nevěru, která pálila, jako by mi  její  začáteční písmeno ,,S,, někdo vpaloval železem  do kůže. Něco o tom dokresluje opakovaný  zkrácený dopis na závěr této čtvrté kapitoly. Nakonec nepopírám ani to, že Silva byla nahou skoro průsvitnou vílou i záhadně zahalenou čarodějkou v jedné osobě a já na jevišti  naší love storry během představení  musel měnit role, od hrdého šlechtice až po otrhaného žebráka. Někdy se výměna kostýmů odehrávala v takové rychlosti, že jsem měl ještě hedvábnou košili na prsou a na nohou už otrhané punčochy a v zablácených botách stál v kaluži a nevěděl na jak dlouho a jestli v ní už nezůstanu navždy.  Nikdy jsem po její  opakované nevěře nevěděl, čím byl bez varování naplněn pohár stojící na stole lákající k osvěžení. Jestli tou omamnou drogou rozlévající  po celém těle hluboké uspokojení, lásku a příslib brzkého pokračování nebo nápojem vyrobeným z prášku hořkých lesních satanů, vyvolávající strach z konce všeho a pocit marnosti. Ze slov stokrát ne a stokrát ano  se  stala čísla na kotouči rulety a já se stal sázkařem štěstí, kterým jsem nikdy nechtěl být. Dělat z nenápadných žen takové, jako známe z filmu „Pretty Women“ mě velmi bavilo. Nevěděl jsem ale dlouho, že v životě to většinou končí jinak, než v tomto filmu, který je pohádkou pro ženy. Ale ani pro muže tu domnělou ,,pohádku,, mého vypravování opakovat nedoporučuji, pokud nechtějí skončit na práškách nebo ještě hůře. Nemusí to  dopadnout  ,,jen,, tou nevěrou. Co je také nevěrného na nevěře tak mladé přitažlivé ženy vůči muži mého věku ? Každý muž musí vědět co dělá a láska a milování bez bolesti neexistují. To by si měli uvědomit především muži moslemského vyznání a přestat své ženy žalářovat. Chlap, který se bojí bolesti, že ho žena kvůli jinému opustí není chlap a když jím není, měl by se podle toho chovat a nevymlouvat se na nějaká boží přikázání.

Došel jsem k závěru, že moje první manželství bylo jízdou na motorce jarní krajinou. To druhé bych přirovnal k jízdě kabrioletem v létě se stahovací, nakonec utrženou střechou, do kterého začalo pršet.To třetí byla limuzína na cestě podzimní krajinou, která havarovala s ženou za volantem, zraněným dítětem a otcem s nohou v sádře na rehabilitačním věšáku. A to čtvrté ? To byla rallye v závoďáku po mokrých silnicích, kdy jsem při smyku vyletěl za jízdy z auta. Řídila ho zase žena, která rallye miluje více jak sebe samu a pro kterou je brzda často zbytečný pedál.

Dále jsem došel k závěru, že člověk jako já by žádnou ženu hledat neměl a spíše měl  čekat, až si nějaká najde jeho. A potom se jí jen zeptat, proč zrovna já ? Když by  dokázala taková žena s leskem v očích  odpovědět, tak by to byla asi ta pravá. Doufám jen, že neskončím tak, abych měl na náhrobním kameni jednou napsáno: ,, Zde leží ten, kterého jsem chtěla, ale nestihla jsem to,,. 

Nejdůležitější ale přeci jen je, že jsem neztratil tu Barunku a že ona snad bude vědět,  jakou cenu má táta, který za ní skálopevně stál a stojí. Kdyby zůstala jen ona mojí jedinou ženou, která mě neopustila, tak by mi to bohatě stačilo.  Skály byly to první co udělalo naší zem zemí. Budou i to poslední, co přestane se zemí existovat. A s nimi shoří i všechny náhrobní kameny. Těch šťastnějších, těch úplně šťastných i těch úplně nešťastných. To nás  ale už nikoho bolet nebude.

A do té doby ?  Hlavně neztratit ten glanc, humor a ty děti.  Sebelítost ?  To je jako zahodit ten glanc ! A ještě něco.  Nenávist, žárlivost a chuť k pomstě je opravdu ten nejhorší program pro život. Psát ale po pravdě o tom, jak to bylo, toho je třeba jako poučení pro ostatní. Stále toho ještě mnoho chybí. V životě osobním i nás všech. 

Dodatek na závěr k dokreslení je zkráceným opakováním jednoho dopisu jednomu muži. Celý dopis už vyšel jako blog dříve, před mými čtyřmi manželskými kapitolami.

A kapitola pátá ? Bude-li nějaká, tak tu už si nechám pro sebe.

 Dodatek

Je tomu už hodně dávno, kdy jsem četl, že v pravé lásce má být obsaženo i umění se pustit.  Pustit ve významu, dát milované osobě svobodu. V přírodě to umí matky mláďat i matky lidské jaksi od přírody samé, otcové se to musí často učit a mají s tím někdy problémy.

Největší problémy s tím se pustit, mají ale lidé zamilovaní, zvláště, když láska začne rozbíjet stávající lásku, a to zcela nečekaně, jako „příval tsunami „, který ničí vše, co bylo po dlouhou dobu bezpečným domovem na břehu poklidné hladiny života. Nic není podobnější problému kvadratury kruhu než právě problém umění vzdát se milované osoby, ve prospěch osoby jiné.

Přiznávám se, že jsem vás pane z celého svého srdce nenáviděl, ačkoli pokládám nenávist, závist, žárlivost a chuť k pomstě za ten nejhorší program. Mám to dokonce napsané ve své kuchyni na zdi. Napsal jsem to tam ve snaze bránit sebe před sebou, ale přiznám se i k tomu, že mi to sice pomohlo, ale ne hned. Zapomněl jsem totiž ve svém pokusu „cesty k vznešenosti“ započítat veličinu, která hraje ve všem úlohu největší a to je čas. Tématu mnohem širšímu, než je nekonečné moře. Stačí se podívat na hvězdnou oblohu za jasné noci.

Ale vraťme se zpět na zem, kde žijeme a kde se podobáme často malým broučkům řízených více svými instinkty, kterým moc nerozumíme než rozumem, o kterém si myslíme, že jeho nápovědě rozumíme. To je sice pravda v mnohém, ale ne v lásce.

Pravdou je také to, že k tomu nemít ve velké lásce právě vás pane, bylo hodně důvodů, vedle toho hlavního, ztrácet vaší přítomností člověka, mému srdci nejbližšího. Jako lékař zvyklý na šetrný přístup k lidem jsem nerozuměl kupříkladu vašemu neomalenému telefonování a dalším věcem, které se do zveřejněného blogu popisovat nehodí.

Žena, kterou vaší přítomností ztrácím pane, je sice polovičního věku, než jsem já a k tomu ji „bůh“ aniž by mu za to byla vděčná, obdařil ještě darem, že ji lidé mají o dalších deset i více let mladší, než ve skutečnosti je. To způsobovalo a často způsobuje komické situace, když vyprovází například své děti do školy a učitelky ji zahánějí do třídy, z čehož ona má potom legraci a omluvami učitelek se velmi baví. Já jsem jí měl dokonce při prvních setkáních před lety za kluka, protože měla vlasy na krátko ostříhané. Říkala, že měla tak pokoj od mužských, které často pro své dětské vzezření přitahovala. K takovým jsem já nepatřil a také jí nevěnoval zpočátku žádnou pozornost. Zdravili jsme se jen na schodech domu, kde jsme bydleli a kde byla moje nová ordinace. Teprve, když se nabídla mi pomoci s umístěním dcerky do školy, kterou jsem si vzal pro nemoc její matky do péče, seznámili jsme se blíže, také proto, že dcera ji měla velmi ráda. Teprve, když si nechala narůst delší vlasy a společně nakoupili v blízké Vídni hezké oblečení, což já k smrti rád dělám a umím dobře poradit, stala se z ní k překvapení všech velmi krásná žena, jako ve známém filmu „Pretty Women“. Byla to ona, která mě překvapila návrhem, abychom se vzali. Podal jsem hned protinávrh a to ten, aby se mi podívala do občanky, kolik je mi let. Řekla, že toho není třeba.

Docela nedávno, nevím, jestli vám to vypravovala, jsem v její přítomnosti v jakési euforii nezpůsobené alkoholem, ale spíše svou upovídaností u benzinové pumpy v nahodilém hloučku lidí pijících kafe a čokoládu „plácnul“ že mě právě opouští žena. To vás lituji, řekla jedna paní z přítomných a já ji zdvořile poděkoval. Potom jsem poznamenal, že se mi to stalo už vícekrát, dokonce třikrát. A co tomu říká vaše dcera, povídá jiná paní a ukázala při tom na vedle mne stojící už bývalou manželku. Chvíli bylo ticho, protože já nechtěl odpovídat za ni. „No, já jsem ta třetí víte“ řekla ona. Škoda, že jste u toho pane nebyl, měl byste z toho, co následovalo, radost. Vy opravdovou a já, ač původce švandy, poněkud nahořklou, čehož si náhodná společnost, smíchy se přiklánějících lidí sotva povšimla. Mezi Pretty Women a domnělou mojí dcerou u pumpy, právě rozvedenou manželkou, uběhlo ale dosti let a děti nám dost povyrostli.

Mít hezkou mladou ženu, která vypadá ještě daleko mladší, než ve skutečnost opravdu je, což takové lidi provází celý život, je hezké a zábavné, ale není to zdaleka všechno. I ženy velmi mladě, takříkajíc jako dívky vypadající mívají děti. Někdy jsou to bohužel děti postižené, jak se může stát každé matce. Jedno takové postižení může být hyperaktivita, jiné třeba autismus. V našem manželství, které jak jsem již řekl, se řekněme „náhlým přívalem zmíněné tsunami“ rozpadlo, se tato obě postižení dětí překřížila. Chtěl jsem vás vážený pane, na tuto nejednoduchou skutečnost záhy vašeho vztahu k mé ženě upozornit, ale vy jste setkání se mnou dost nevybíravým, možno říci hrubým způsobem odmítl. Tsunami tedy bez varování mohlo pokračovat.

Chtěl jsem vás pane upozornit i na jiné věci, jejíž příčinu mě samotnému, jako lékaři jiného oboru trvalo dlouho odhalit a říci vám i to, pro vás, jak mi bylo ženou řečenou věc neslýchanou, pro mě ale už dávno, jako člověku ze svobodného světa tolerance přišlého teoreticky docela normální. Krátce řečeno, ženě o tolik mladší avantýru, jak se u nás říká, tolerovat, ačkoli si žena vzhledem k mé šikovnosti s jistými hračkami nikdy nestěžovala. Tak se stalo, že co bylo lehce a rádoby bezstarostně řečeno, s porozuměním a souhlasem také dříve přečteno, bez vlastní zkušenosti, potom jen s pomocí alkoholu a tablety na spaní, při zapření svého povolání lékaře, bylo i provedeno. Mohu potvrdit, že některé rady i dobře školených odborníků nejsou až tak dobré.

Vedle toho uvedu skoro humorný i když na svém konci tragický příběh jednoho profesora, tzv. guru sexuální revoluce a tolerance v Americe, který se oženil se svojí mnohem mladší, prý překrásnou studentkou. Tento velký teoretik tolerance, který o toleranci napsal několik knih, když se mu krásná mladá manželka zamilovala do jiného muže to nezvládl a oběsil se.

Slyšel jsem pane, že jste spíše introvertní povahy. Já zase spíše povahy extrovertní. Proto pro mě nebylo těžké, aby se mé bývalé ženě dostalo něčeho, co nikdy neměla, ale o čem věděla, že existuje. Třeba pro mnohé banálního láskyplného obětí a časté vyslovení slov, jako jsou ta následující - „mám tě rád, mám tě rád dnes raději než dříve, jsi krásná, dnes krásnější než kdy dříve atd.“  Slova jednoduchá, ale přeci jen pro mnohé, jak již řečeno, někdy velmi vzácná.

Stalo se také u nás, že syna mé ženy, autistické dítě, vzal její nyní již bývalý manžel do náruče tak, aby to všichni viděli a slyšeli a klidně jako by samozřejmě mu řekl: „Jsi nejlepší na světe, jsi můj malý umělec.“ Něco takového, často vysmívaný chlapec, který byl, jako Forest ze známého filmu kamarády i mlácen nikdy neslyšel.  Syn se poté, když se vzpamatoval zeptal matky: „Mami, co to bylo ??“ Matka, sama nejdříve překvapená, mu ale jako matka zcela správně instinktivně odpověděla: „No přeci to, co je pravda, ne? „Chlapec ještě chvíli nehnutě stál, a potom se začal usmívat. Usmíval se a bylo vidět, že se usmívá tak, jako by se na sebe díval poprvé do zrcadla.

Vážený pane, myslím, že jsem dokázal to, co už muselo dokázalo mnoho mužů přede mnou. Rád bych svou bývalou ženu ale přesto někdy zavolal a zeptal se jí i jejich dětí, jak se jim daří. Velmi rád bych potom slyšel od našeho malého, stále většího umělce. „Pane doktore“ (tak mi a nikdy jinak neříkal) „Jsem stále nejlepší na světě.“ Věřte mi, že bych mu to velmi přál. Je to teď hlavně na vás, aby se to podařilo.