Mdž a Den matek

Ženy mají u nás dva svátky a když přidáme svátek zamilovaných Valentýna tak tři, protože všechny děti milují v první řadě své maminky a tatínky je třeba jim většinou připomínat. 

Tatínkové milují maminky svých dětí hlavně proto, protože by byla ostuda je nemilovat a opačně by byla zase ostuda, kdyby odměny za kytku od tatínka nebylo. Je dobře, že slavíme dnes vice Den matek, protože to je opravdový hezký rodinný svátek pro ty, kdo svátky slavit umí a  hlavně se oslava týká toho, kdo si ten svátek opravdu zaslouží a ne jen proto, že se někdo nějak jmenuje, nebo víceméně náhodou že existuje. Bohužel na babičky se dodnes trestuhodně zapomíná, ačkoli jsou ony matkami všech matek.

Bolševický svátek žen MDŽ 8. března žádným svátkem matek nebyl a ani se tak nejmenoval. Protože tehdy převážně všechny ženy nosily sukně, byla každá žena v sukni oslavenkyní, ačkoli měla často k matce ještě daleko. Byla to ale vítaná příležitost k seznámení pro nesmělé a tedy i k tomu, aby se leckterá dívka matkou brzy stala.

V továrnách i kancelářích dostali všichni v 10 hodin párek, chlapi pivo a ženy limonádu. Odpoledne už květin moc nebylo, protože to otcové považovali za odbyté, šli do hospody a  oslavenkyně šly dělat to, co dělaly pořád, totiž vařit a to s radostí, protože v obchodech bylo k dostání to, čehož jindy často nebylo. Takže to tak nějak svátek pro všechny přeci jen byl, ale zase jen komunistický.

Dnes se slaví i svátek otců. Ten dříve nebyl. Myslím že ho u nás nebylo třeba. Kdysi jsem roznášel pivo v Praze u ,,Pinkasů,, a tam měli otcové svátek každý den. Já taky, protože jsem byl tehdy mladej a rychlej. A čím jsem byl rychlejší, tím více jsem měl na spropitném. Často i stovku denně a večeři zdarma. Nohy jsem si ale před spaním musel dávat do kbelíku se studenou vodou, protože bych jinak bolestí neusnul. Já ty nohy ale potom moc nepotřeboval, protože jsem si brzy vydělal na řídičák, utekl do Německa a tam jsem si hned koupil auto.

V Německu se svátek otců slaví tradičně v červnu na ,,Pfingsten,, to jsou Svátky svatodušní, zvané také ,,letnice,, které se bohužel u nás už neslaví. Svátku otců v Německu se rodina moc neúčastní, protože otcové naloží na trakař sud piva a mizí za pěkného počasí, které většinou je s dostatkem proviatu někde v přírodě. Když není počasí jak má být, mizí otcové oslavenci v nějaké vzdálenější hospodě, kde se tradičně čepuje ,,Starkbier,, to je silné pivo, které po dvou půllitrech spolehlivě podráží nohy.

Ale zpátky k tomu dnešnímu Dni matek.       

Jsou matky a maminky. Nevím, jak je to v jiných jazycích, protože umím z těch cizích dobře jen jeden. Každý Čech to ale slyší. Maminka je ta hodná a matka, ach jo, prostě ta bývá všelijaká. Jestli měl někdo maminku nebo matku, tak se to ale většinou pozná. Dokonce se lidé někdy sami prozradí a také se to k nim hodí. Ale pozor. Nic není jenom černobílé, to vědí nejlépe astronomové. Jinak by jsme my, co ze světla číst neumíme o vesmíru ze kterého pocházíme nevěděli nic. A laskavý čtenář ať si dá pozor také na mě, protože já mám na mysli většinou ženy, ale tento blog podle názvu jen o ženách je.

Znal jsem jednu a ta měla maminečku. Také to na ni bylo znát. Já bych chtěl za manželku tu s tou matkou, která by ale někdy řekla: ,,Maminka mi volala“ a to bych hned věděl, že se něco stalo. Když by tato žena mluvila jen o matce, tak bych zase věděl, že ji stále vidí takovou, jaká její matka opravdu byla. Tedy pravdivě, protože žádná, ani ta maminečka neměla nikdy žádná křídla. Jenže ta s tou maminečkou bude asi vždy míti tu maminečku více ráda, než svého manžela a ta s tou matkou, které nikdy neřekne maminka a se kterou si netelefonuje, zase asi jen sama sebe.

Všichni víme, že by bez matek zde nikdo nebyl. Také všichni dobře víme, že po určitý čas jsme každý, každé matce zcela vydáni a úplně z počátku děti ty maminky, matky, maminečky ale i hodné tety moc nerozlišují. To je normální i když to podle nejnovějších pozorování pomocí citlivých aparatur až tak docela pravda být nemusí. Normální je také to, že se začneme záhy těm svým maminkám vzpírat a ony jsou z toho ,,na nervy.“ Bohužel se ale někteří vzpírat přestanou, když jim matka řekne: ,,Jsem tvoje matka!“ jako by to každý už dávno nevěděl. Tam to začne být dost zlé, protože to skoro vždy znamená, nevzpírat se už nikdy. Maminečky to připomínat svým dětem nepotřebují, protože ty se ze svých dětí těší nepřetržitě. Že jsou jejich děti méně životaschopné to maminečky nevnímají. Že se takové děti v dospělosti daleko častěji rozvádějí jim dokonce dělá velkou radost. Legrační je také to, jak rychle se potom z Bohouška drahouška stane ten, o kterém maminečka už dávno věděla, že za nic nestojí a to říká do té doby, než se objeví nový chudák Bohoušek.

K těm, co rády říkají: ,,Jsem přeci tvoje matka“ patří právě ty, které dávají ,,dobré rady.“ Při tom si sotva všimnou toho, že jejich dcery mívají od těch ,,dobrých rad“ zaryté sponky do hlavy často celý život. Paní Vilhelmová, to je ta žena, kterou jako herečku miluji, jednou řekla, že nejhorší je žít život podle očekávání druhých. Ale také k tomu dodala a určitě to dokázala: ,,To prostě žijete a pak vám to dojde a tak se na to vybodnete.“ Skvělé, jen na to mít a dokázat to. Já to také dokázal, ale bylo vlastně už pozdě. Ve filmu ,,Vratné láhve,“ ve kterém se mi nejvíce líbila scéna u tramvaje, kde se ptá kolega učitele Tkalouna, který si namlouvá jeho dceru, jestli musí jet tramvají, když on tam má auto. A ona odpoví: ,,To bych byla hloupá že?“ Skočí do té tramvaje a než se zaklapnou dveře řekne: ,,Tak já budu raději hloupá“ a směje se. Já nevím, jestli jí to psal pan Svěrák ,,na tělo,“ ale vypadá to tak, protože ona taková ve skutečnosti opravdu i ve svém herectví a rolích je. V tomhle filmu byli všichni báječní, včetně ,,rejži“ a já beru jako osobní příkoří, že nedostal Oskara. Byl mnohem lepší, než film na stejný motiv, se stárnoucím ,,Haudegenem“ (česky: stárnoucí akční hrdina) Nicholsonem, jinak zaslouženou hvězdou Hollywoodu. Tak tento film myslím toho Oskara dostal, ale bez ,,Velkého Jacka“ by to byla podle mého přesvědčení docela ubohost. Taky jsem panu Svěrákovi poslal k tomu filmu ,,Vratné láhve“ gratulaci a on mi hezky poděkoval pohlednicí svatebčanů z předminulého století, na které byl ženich bez předního zubu. Jára Cimrman to ale nebyl, ten by si tam něco sám namontoval a nechal potom patentovat. Svatební fotka byla zajímavá i tím, že ženich seděl a nevěsta stála. Mistr Svěrák, se svým nevtíravým dobře odpozorovaným vtipem denního života nezapřel ani v té pohlednici s poděkováním za zaslanou gratulaci.

Pane bože, teď mě právě při psaní napadá, jestli to slovo matka od šroubu, německy také Mutter, nemá vlastně něco společného s utahováním i obráceně? Potom by bylo i logické, aby se matky u šroubů, kde by hrozilo povoleni, podkládaly pružinovými podložkami, svým účinkem podobným těm zarytým sponkám do vlasů, aby bylo obojí stále pod napětím.

Snad si to leckterá matka uvědomí a tu ,,pružinovou podložku“ odhodí, aby mohlo napětí trochu povolit a potom mohly její děti být o něco šťastnější a tím také i děti jejich dětí.