Slunce,seno a Olympiáda v Novém Oldřichově

11. 08. 2019 10:00:00
Jestli si někdo myslí, že se jednalo o nějakou dětskou chvilkovou hru nebo improvizaci, tak tomu tak nebylo.. Byla to Olympiáda se vším všudy.

Z olympijských disciplín byly zastoupeny skoro všechny, mimo boxu a řecko-římského zápasu, protože jsme nechtěli do sebe mlátit, i když děda řeckořímským zápasníkem byl a Frištenskému podal několikrát ruku. Nebyl ale jeho váha a tak s ním nezápasil. Ženy, tedy holky s námi nezávodily, ale dělaly nám při té Olympiádě časoměřičky, protože jsme měli pravé stopky. Holky také tvořily kontrolní posty, třeba u maratonu, protože se běželo i lesem. Byla samozřejmě i lukostřelba. Koupené luky byly ale zakázány. Střelba z pravé vzduchovky byla také. U té dělal rozhodčího otec Kevala a Nalima a střílelo se do terče, připevněného na dřevěné dveře jejich šupny, které se po několika málo Olympiádách rozpadly. Někteří z nás měli jména s písmeny pozpátku z nichž se některá ujala a některá nikoli. Moje jméno Aznoh se naštěstí neujalo. Keval byl Slávek a Nalim Milan, ono se to někdy trochu upravilo. Můj brácha byl také Milan a tak k odlišení, mladšímu bratrovi Kevala ten Nalim zůstal. Holkám se jména neupravovala, protože ony by nás zmlátily.

Vítězové byli vlastně dopředu jasní, protože jsme nebyli stejného věku. Byly ale i vyjímky. Tou největší byl Evžen, zvaný Bebža. Bebža byl totiž rozený běžec. Na krátké tratě neměl soupeře, ale i v maratonu vyhrával. On měl nohy etiopského běžce Addis Abeby. Vrhy koulí a hod oštěpem vyhrával samozřejmě zase největší z nás a to byl Keval. Kouli jsme měli také pravou. Zajímavé bylo, že skok do dálky Bebžovi moc nešel, ačkoli Jesse Owens v Berlíně 1936 byl také bezkonkurenční sprinter a při skoku do dálky ,,skočil“ snad do následujícího století, k velké ,,radosti“ rasisty Hitlera. On si to také Bebža kazil tím, že byl trochu zmatkář a často přešlapoval. Říkal jsem přece, že to bylo jako na pravé Olympiádě. O tom svědčilo i to, že jsme měli čtyř i šestiranné tzv. poplašňáky a startovalo se tedy výstřelem z nich. Bylo to slyšet až dolů k nádraží, ale pani Havránková, co spouštěla závory i výpravčí pan Drobeček věděli, že nahoře běží ta dětská Olympiáda. Také dobrovolní hasiči to věděli, a nechodili ten týden Olympiády cvičit. My jsme si totiž udělali z kusu rovné louky, kde měli cvičiště, nedaleko našeho domu a zahrady, lehkoatletický stadion na skoky a hody oštěpem a vrhu koulí. Byly tam ze silných trámů i lavice, takže na skok vysoký i o tyči jsme měli publikum, které odměňovalo povedené skoky potleskem.

Jednou se ale stalo něco, co nejdříve jenom nás děti, ale potom všechny vyděsilo. Při maratonu zmizel Nalim. Časoměřička Alena se nejdříve nevěřícně dívala na stopky, potom s nimi klepala jestli se nezbláznily, a nezačaly běžet rychleji, ale všichni jsme věděli, že Nalim měl být už dávno v cíli. Sprinter Bebža běžel za Slávkou na nejbližším kontrolním postu, ale ta mu řekla, že Nalim normálně proběhl a ptala se, proč neběží další. Šéf Olympiady Keval, bratr Nalima vyhlásil přerušení maratonu a všichni jsme utíkali do zahrady k domu to hlásit rodičům. Ti si nejdříve mysleli, že je to zase nějaký náš šprým, ale když holky začaly fňukat, tak se dospělí lekli také. Pro zmizení Nalima nebylo vysvětlení. Nikde široko daleko nebyla žádná rokle, ani díra. Jediné vysvětlení mohlo být, že zakopl o kořen stromu a zlomil si nohu. Jenže Bebža proběhl celou trať a Nalim nikde neležel. Začalo to být vážné. Policii nemělo cenu volat, to nebylo jako dnes, aby přijela hned dvojčlená hlídka. Vše se řešilo nejdříve svépomocí. Teprve kdybychom ho do večera nenašli, musela by přijet armáda a pročesat i hluboký les na sever. Utvořili jsme tedy s rodiči Nalima i naším dědou rojnici a postupovali lesem, tím ,,naším“ a volali Milane a Nalime, ale nikdo se nám neozýval. Zajímavé bylo , že jsme se vydali tím správným směrem. Totiž nahoru k Sustrichu. Sustrich byl vyvřelý černý kopec jen málo zarostlý a v očekávání Hitlera bylo nahoře dělo a vrchní místní velitelství naší prvorepublikové armády. Za nás už tam samozřejmě žádné dělo nebylo, ale bylo tam sklepení po bývalé výletní hospodě. Na druhé straně silnice na Práchni byla ta dnes celkem slavná skála, kam jezdí turistické autobusy, která se jmenuje ,,Varhany,“ protože je celá tvořena šestihrannými sloupky. Dnes je to vysoce chráněná vyvřelina, ale my jsme tu přírodní vzácnost jako děti očůrávaly. Horší bylo, že bolševici ty ,,Varhany“ vylamovali na patníky u silnice. Naštěstí na to neměli techniku a tak byly ty šestihrany použity jen na pár patníků u silnice do Kamenického Šenova. To jen na okraj ke zmizení Nalima. Zajímavější byl ten Sustrich, ke kterému jsme směřovali, udržujíce tu rojnici. Mezi lesem a Sustrichem byla divoká louka s vysokou trávou. Volání v lese nebylo na Sustrich slyšet, ale i kdyby bylo, tak by to nic nepomohlo, jak se později zjistilo. Když jsme byli uprostřed louky, tak najednou někdo zvolal,: ,,Támhle je“! Nalim seděl na skále uprostřed kopce, ale vůbec se nehýbal a neodpovídal na naše volání a mávání. Vylezli jsme k němu a zjistili, že je v šoku. Když se k němu matka naklonila a chtěla s ním zatřást, tak ji chytil kolem krku a začal plakat. ,,Co se stalo Milane“? Ptala se ho vyděšená maminka. Během pláče vypravil Nalim, držíce matku kolem krku jen jediné slovo. ,,Mufloni“. Nechápavě jsme na sebe hleděli a potom nám začalo svítat. Lesní zpráva nasadila do lesů kolem Oldřichova Muflony, ale bylo jich málo a oni se tam měli teprve rozmnožit. Důvod k nasazení Muflonů nebyl vlastně nikomu znám a já ho nevím dodnes. Muflon byla větší divoká koza se zatočenými rohy jako berany, samozřejmě neškodná, dokonce plachá. Ale vypadala divně až hrozivě. Bylo to v Čechách pro nás naprosto neznámé zvíře. Nalim později tvrdil, že ho Mufloni pronásledovali, což bylo velmi nepravděpodobné, ale muselo jich být víc a asi měli více strachu ti Mufloni, než Nalim a začali asi divoce zmateně běhat. Nalim vzal nohy na ramena a ,,zachránil“ se na skále Sustrichu, ale nebyl schopen ze strachu z té skály slézt. Tím nakonec docela vesele pro nás skončilo záhadné zmizení Nalima při maratonu.

Samozřejme jsme ho chtěli nechat ten maraton běžet znovu, ale on nechtěl o tom ani slyšet. Druhý den zasedla Olympijská rada za poradenství Nalimova otce a ten vymyslel řešení. V odstupech asi 50 metrů se vytvořily kontrolní posty, vždy jedna holka a jeden kluk s klacky v rukou a tak se nám podařilo Nalima přemluvit, aby přeci jen běžel ještě jednou. Nakonec Nalim skončil jako čtvrtý a my jsme mu udělali zvláštní stupínek před vítězem Bebžou na koze k řezání dříví a Nalim dostal čestný pohár z nebroušeného olovnatého skla, který jsme ukradli panu Matějkovi ze znárodněného, zaplombovaného, ale nevyklizeného skladu jeho dřívější brusírny. Panu Matějkovi to bylo samozřejmě jedno a těm bolševickým zlodějům také. Nalim při vyhlášení vítězů zářil a my všichni s ním.

Velká péče se věnovala výrobě medailí. Největší mincí byl tenkrát hliníkový pětadvacetník. Po rozjetí vlakem to byla medaile dostatečně velká. Pokládali jsme pětadvacetníky na koleje a čekali až pojede vlak. Tenkrát jezdila ještě parní lokomotiva. Samozřejmě nás nesměl nikdo vidět, ale to problém nebyl, protože vlak jezdil lesem. Tak rozpustilí hloupí rošťáci, abychom na koleje dávali něco jiného jsme samozřejmě ale nebyli, takže se nemohlo nic stát. Jen se ta mince někdy přilepila na kola té lokomotivy a na kolejnici zůstal krásný otisk. Dvacet pět haléřů stál tehdy jeden rohlík a tolik nás tedy stála jedna medaile. Ty se potom balily do staniolu, nebo ty zlaté do plíšků, od ,,mincí“, ve kterých byla čokoláda, které se prodávají myslím ještě dnes. Bronzové jsme namáčely do hnědé barvy s přidáním stříbřenky. Stužky k medailím nám dávala matka Kevala a Nalima, která byla švadlenou. Stupně vítězů tvořila koza na řezání dříví, na které seděl vítěz disciplíny a vedle byly špalky nebo pařezy pro druhé a třetí místo, takže rozdíl od pravé Olympiády byl opravdu minimální.

Jednou převzaly velení holky a dělaly se dorty. Dodnes nevím, kdo na ten nápad přišel. Oni zedníci opravovali omítky a byla tam hromada krásného písku. Přes kozy se dala prkna a tím vznikla perfektní prodejna. Do kbelíkú s pískem se nalila voda a na silnici, která nebyla asfaltovaná a v potoce jsme si nasbírali spoustu kamínků na ozdobu dortů. Úplně jsme se do toho zbláznili a na prknech holkám nosili dorty, které jsme klopili ze starých hrnců, jako o závod. Holky dostaly doma pěkné zastěry a potom šly rozhlásit otevření nové cukrárny. Rodiče i sousedi to brali naprosto vážně jako Olympiádu a všechno co jsme jako děti dělaly. Holky vysvětlovaly, co ve kterém dortu je a všichni jsme se náramně bavili. V pondělí když přišli zedníci a viděli že zmizel písek, tak všichni dospělí s námi drželi basu a nasadili udivené obličeje. Po straně jsme se nemohli všichni při pomyšlení, co se pískem stalo, udržet smíchy. Zedníci kroutili jen hlavou a jeli si pro nový písek. Samozřejmě prodejna byla už dávno uklizená a písek zameten.

Olympiáda trvala jen týden na konci prázdnin, ale co bylo naším sportem téměř každodenním byl tenis. Pálky jsme měli dřevěné, které jsme si sami vyřezali a obrousili. Za nějaký čas mi dal sice někdo starou raketu, která byla pro mne ale dosti těžká a já nepřišel na to, co udělala Navrátilová přes protest svého otce, tu raketu vzít zkrátka do obou rukou. Hřištěm byla příjezdová cesta zahradou, takže stačilo vyznačit na obou stranách výrazně jen konce hřiště a natáhnout provaz jako síť. Měli jsme i stálého rozhodčího. Ten sedával na římse okna, opravdu výše, než bylo to hřiště. Počítat tenis uměl, ale byl skoro stále silně pod vlivem alkoholu, což nám zpestřovalo hru. Vlastně když tam nebyl, tak nám chyběl. ,,Pane Dinda, není to shoda 15,15, když to šlo ,,pod.“ ,,Já mám teď ještě jeden servis“ řekl jsem mu. Pan Dinda hned změnil názor a povídá, ,,Ano samozřejmě pane Hulík, Dinda nám při soudcování vykal, je to pro Vás teď 30 nula“ a posunul si klobouk z čela. ,,Není pane Dinda, já servíruji ještě jednou“! Máma nahoře v okně volala hned bráchu, aby se šel dívat, protože Dinda zase soudcuje. Byla to s ním taková legrace, že jsme schválně vyvolávali pře, jestli to šlo ,,za“ nebo nešlo a i jinak, jen abychom dali Dindovi příležitost pro komentáře a mohli se s ním jakoby radit o pravidlech hry. Nejvíce se nám líbilo to jeho vykání, omluvy a na druhé straně jeho oceňování tenisáků, které byly těžko k doběhnutí nebo povedené smeče. Těžko k popsání, ale musím se ještě dnes, když to píši, smát.

Ty naše prázdninové sportovní hry vedly později některé z nás k vážnému zanícenému sportování. Tak například Keval několikrát k smrti vyděsil babičku, když vylétl nečekaně z roští a hnal se při svém každodenním tréningu v lese kolem ní. Potom prý sušil svojí teplákovou soupravu úplně promočenou na zahradě na šňůře. Nakonec skutečně někde běžel pravý maraton.

Já jsem zase byl jako první na jaře na tenisových kurtech v Kolíně v Borkách. Kurty ještě nebyly upravené, ale na zeď se už hrát dalo. Když jsem začínal, dal mě pan Vavruška, aniž by mě viděl hrát na poslední místo v žebříčku. Jenže já porazil všechny kluky přede mnou až ke třetímu místu na sety 2 : 0. Toho třetího jsem zdolal také celkem lehce. Zbývali už jen spolužáci Moc a Jaroš. Oba se mnou chodili do třídy. Moc byl pro mne prvním tvrdým oříškem. Hráli jsme vysoko na sety a Moc nakonec vyhrál. Proti Jarošovi jsem ale šanci neměl žádnou, ten už jezdil hrát na turnaje.

Nemohu se také nezmínit o tom, co jsme dělali, když pršelo. Ten dům, kde bydlela babička s dědou se zahradou a šupnami, postavila sklárna, patřící samozřejmě českoněmeckému majiteli, který musel po válce opustit svoji vlast. Za první republiky postavil dům pro zaměstnance své sklárny. Stavba by určitě odolala bombardování, protože zdi byly silné asi 70 centimetrů, takže tam byl v létě chládek, a na vytopení bytu v zimě, stačila v každém pokoji malá kamna. V celém bytě se ale topilo jen o vánocích, ačkoli se dřevem nemuselo šetřit. Dům měl šest stejně velkých bytů, každý o prostorné kuchyni a dvou pokojích. Po celé moje dětství byly ale nejhořejší 2 byty v domě prázdné a my děti měly k nim přístup. Z jednoho z nich jsme si tedy směly udělat hernu. Myslím, že takové eldorádo mají dnes málo které děti. Nejvíce se hrál stolní fotbal, ne na stole, ale na podlaze celé jedné místnosti, kde jsme si namalovali hřiště. Měly jsme tam i deky a spoustu jiných her. Od Hanzelky a Zikmunda, přes všechny karetní hry až po válečné hry a závodiště dřevěných autíček. Pořádaly se i závody amerických jepů s pohonem na klíček, samozřejmě také monopoly z první republiky, kterážto hra se jmenovala tehdy ,,Business.“ Hracím polem byla Praha s nejdražšími pozemky Národní třídou a Příkopy. Když na ty pozemky s hotelem někdo po hození kostky musel vstoupit, znamenalo to zruinování, nebo se stát dlužníkem majitele pozemku a hotelu. Docela bezohledná dětská hra, zvláště když jednou z hracích figurek byl žid. Já tu figurku nikdy nechtěl, protože dva nejlepší kamarádi mého otce byli židé a on mi o nich vypravoval. Jednou jsem odmítl hrát se židem a tak mi ho vyměnili za selku. Ten jeden z kamarádů mého otce, Otta Hammerschlag zahynul v koncentračním táboře. Jeho syn, pan Dobrovský byl po revoluci naším ministrem obrany.

Měli jsme také velké množství dřevěných špůlek, dodavatelkou byla matka Nalima a Kevala, která, jak už bylo řečeno, byla švadlena a samozřejmě ,,na černo“ šila. Ze špůlek jsme stavěli traktory. Z duše kola jsme si nastříhali gumičky, zachytili na jedné straně špůlka řebíčkem a na druhé straně prostrčily špejli, kterou jsme oddělili od špůlky válečkem vosku z ukrojené svíčky. Báječně to pomalu jezdilo a když jsme na špůlce udělali zářezy, tak se to ještě hrabalo po dece do kopce. Také s těmito ,,traktory“ se pořádaly závody.

A nakonec ještě trochu humoru. U babičky se žilo převážně v kuchyni, kde byl velký sporák na dřevo. Babičky bramboráky, kterým se tam říkalo německy v nářečí tóčen, byly nedostižné a nedaly se jinde napodobit. Ale o tom jsem ani psát nechtěl. Něco co už asi sotva někde existuje, byly ty babičky peřiny. Nějaké prošívané deky u ní neexistovaly. Péřové peřiny jako v pohádkách o Honzovi byly velké koule peří ve voňavých povlacích, protože babička vše sušila na loukách, jako na Bělidle v Ratibořicích, v knížce ,,Babička“ od paní Boženy Němcové. Topit tedy v zimě v pokojích, byly to ale vlastně ložnice, nebylo třeba. Ke spánku se vlezlo pod tu ,,kouli peří,“ druhou ,,koulí peří“ byl měkký polštář a spalo se jako v nebi. Babička byla zvyklá vstávat ve čtyři, aby mohla udělat dědovi snídani a jídlo do sklárny, takže, když jsme vstávaly my děti, bylo v kuchyni dávno teploučko a čerstvé rohlíky z konzumu na stole.

Jako všechny děti jsme také rádi kreslily. V roce 1953 zdolali anglický včelař Edmund Hillary se šerpou Tenzingem Norgay, Mount Everest, nejvyšší horu našeho světa. To bylo i velké téma pro nás děti. Já přemýšlel o tom, jak Hillary s Tenzingem na tom Everestu spali. Vyřešil jsem to tak, že na mém výkrese si oba nesli na ten Everest babičky peřiny. Škoda, že už ten výkres nemám.

Když děda s babičkou umřeli, odšrouboval můj bratr ze dveří smaltovaný štítek s nápisem Alois Pejchar a poslal mi ho do Německa. Mám ho dodnes. Kdykoli na něj v zásuvce narazím, mám slzy v očích.

Třetí pokračování Slunce, seno a Nový Oldřichov pohledem dneška ve středu.

Autor: Jan Hulik | neděle 11.8.2019 10:00 | karma článku: 10.00 | přečteno: 237x

Další články blogera

Jan Hulik

,,děti neberem"

,,Pane doktore moc Vás prosím, jestli by jste se mohl podívat mým dětem na zoubky,, řekla mi paní z Kaplice do telefonu. Šel jsem kolem sestřičky Elišky, když řešila problém maminky dvou a tříletého dítěte,

4.12.2023 v 9:00 | Karma článku: 20.81 | Přečteno: 876 | Diskuse

Jan Hulik

ČT-24 pátek, 06.10. Devadesátka ve 20:07 ,,O zubech a Červené Karkulce.“

Všichni známe tu pohádku. Nejsou zubaři. Nejsou už dlouho a nikdo neví proč. Je to jako s těmi černými dírami v naší galaxii nebo pánem Bohem na nebi, který je nebo není, podle toho, kdo na co věří.

9.10.2023 v 19:40 | Karma článku: 21.85 | Přečteno: 604 | Diskuse

Jan Hulik

Jindřišky punčochy

Punčochy nejsou výlučně ženská část odívání jako podprsenka, ale beze sporu jsou sexy, i když běžně k vidění jsou jen částečně. Zajímavé je, že punčochy přivedli do módy muži.

12.1.2023 v 12:42 | Karma článku: 10.83 | Přečteno: 447 | Diskuse

Jan Hulik

Potkali se u Kolína

Stalo se tak 12.12.2022 v týdeníku Respekt. Samotní tvůrci obálky jmenovaného časopisu si jistě neuvědomili, jaký se jim povedl v den vydání mnohovýznamový legrační a zároveň ironický obrázek

9.1.2023 v 14:26 | Karma článku: 11.73 | Přečteno: 398 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Mirka Pantlíková

Můj nešťastný pátek v UNI Hobby

Dnes je Velký pátek, jeden z největších křesťanských svátků, den utrpení Ježíš Krista. V ten den, jak praví Bible Kralická, vzal všechny hříchy na sebe a obětoval se za nás, hříšníky. To je čin v dnešní době naprosto neslýchaný...

29.3.2024 v 15:27 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 39 | Diskuse

Jana Melišová

Keď človek páchá zlo, kde je Boh?

Má človek slobodnú vôľu? Môžeme sa nezávisle rozhodovať a ovplyvňovať smerovanie nášho života? Mám za sebou desať rokov práce kaplána vo väzení. Takže trochu viem, čo to robí alebo nerobí s človekom, keď sa dopustí veľkého zla.

29.3.2024 v 11:54 | Karma článku: 13.47 | Přečteno: 208 | Diskuse

Ivana Lance

USA Georgia vs. Česká Republika

Záleží na tom, jestli jste fanoušcci amerického sladkého a studeného čaje nebo českého piva. Po čem raději sáhnete vy?

28.3.2024 v 16:20 | Karma článku: 21.86 | Přečteno: 394 | Diskuse

Jana Melišová

Nemáte nejaké drobné?

Chcel by som si kúpiť jedlo, nepomôžete mi nejakými drobnými? Otázka, pri ktorej sa mnohí tvária, že nepočujú, prípadne od dotyčného odvracajú zrak, keďže najčastejšie sa ju pýtajú ľudia bez domova nevábneho výzoru.

28.3.2024 v 12:53 | Karma článku: 30.69 | Přečteno: 541 | Diskuse

Jana Kozubíková

kOmický blog CDLXXXI.

Už měsíc mám nový vztah. "Randíme" denně mimo víkendů, ačkoli přiznávám, že myšlenky na něj mne neopouští ani o nich.

28.3.2024 v 6:00 | Karma článku: 9.48 | Přečteno: 191 |
Počet článků 86 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 511

Autor se narodil dva roky po válce (té druhé) v Kolíně v rodině podnikatele, který se neskrýval se svým antikomunismem a odporem k idiotskému socialismu.Na rozdíl od většiny svých vrstevníků byl přes rádio Svobodná Evropa, které jeho otec každý den poslouchal, od útlého mládí pravdivě informován o událostech ve světě.Svého mimořádně jazykově nadaného otce si moc neužil, protože ten byl od jeho 8 let 10 let komunisty žalářován. Zcela logicky po okupaci v roce 68 autor emigroval do Německa kde vystudoval obor zubního lékařství a prožil většinu života. V Mnichově se setkává na přípravě ke studiu s Karlem Krylem, kterého několikrát navštěvuje při vysílání v rádiu a vzpomíná při tom na svého otce.Autor se charakterizuje obdivem k lidem, kteří dokázali jít vizionářsky proti proudu. Například takovým, jako je dnešní německá kancléřka Angela Merkelová.

Můj email je dr.hulik@gmail.com

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...