Slunce, seno a Nový Oldřichov z mého pohledu dneška.

Do Oldřichova se jelo hned jak skončila škola. V Kolíně třešně a jahody končily. Ale v Oldřichově právě začaly dozrávat. V Kolíně jsme museli všechno kupovat. 

V Oldřichově bylo všechno zdarma. Jahody byly na záhoncích zahrádky, mrkev a kedluby přímo ze země, angrešty a rybíz na keříčcích také na zahrádce a maliny na každé mezi. Borůvek plno po lesích, hlavně okolo Máchova jezera a Starých splavů.

Malé hříbky a lišky se nemusely, hledat. I jako malé děti jsme věděly, když se udělal pod jehličím kopeček, tak že pod nim bude hříbek jako z pohádky. Na kozáky a křemenáče se chodilo do lesa, kde bylo hodně bříz. Křemenáče jsme měly mi děti po hříbcích nejraději. Byly to spanilé tzv. tvrdé houby s krásnou červenou hlavou a silnou nohou. Rostly v lese, kde byla vysoká tráva, ale nikoli v každém. Na ty jsem chodil s Nalimem, on měl na houby nos po tátovi.

Hříbečky pod jehličím v tom krásním vysokém lese přestaly dělat kopečky v padesátých letech. Les zmizel v letech sedmdesátých po jedné velké vichřici, jak mi hlásil bratr do Německa. Prý jen stromy zkraje zůstaly. Když jsem po ,,revoluci“ přijel poprvé do Oldřichova a udělal pár kroků po známé cestě, tak se mi zatajil dech. Byla tam jen vysoká tráva a žádné stromy. Zmizení lesa v sedmdesátých letech mělo určitě souvislost se zmizením hříbků pod jehličím v letech padesátých. Koncem padesátých let musely začít ty kyselé deště. V té době začali bolševici u nás, co už delší dobu týrali nevinné lidi, týrat i nevinou přírodu. Začali poroučet nejen lidem co si mají myslet, ale prý i větru a dešti. Nikdo netušil, že zničí všechno co bylo lidem svaté. Začalo to kostely, pak přišly na řadu ukradené zámky o které se až na vzácné výjimky nestarali a ubytovali v nich v lepším případě vojáky a v tom horším krávy a prasata. Potom zaneřádili řeky a zničili rybolov v nich až nakonec se jim začalo rozpadat pod rukama všechno ostatní co lidem ukradli včetně cti, kterou měli lidé sami k sobě.

Mé vyprávění o ,,našem“ Novém Oldřichově u České Lípy může někomu připadat jako vyprávění o ztraceném ráji. Jako děti jsme nevěděly nic o tom, že skutečný ráj tam byl ztracen definitivně nedlouho před tím, než jsme tam začaly jako děti jezdit my a chytat po loukách motýli. Ten pravý ráj byl ztracen vinou Hitlera a hned po válce mstou Beneše za Mnichov, na kterém on sám nebyl bez viny. Vystěhovat české ,,Němce“ byl jeho nápad, pro který získal bez námahy Roosevelta, který chtěl udělat vše pro to, aby se neopakovaly chyby po první světové válce, které ,,zrodily“ Hitlera. Rooseveltovým velkým cílem bylo zbudovat Spojené národy a 11. ledna 1944 vydává také ,,listinu hospodářských práv“ která měla zaručovat právo na zdravotní péči, právo na vzdělání a právo na zaměstnání s dostačující mzdou na zaopatření rodiny, což mělo být pokračováním New Dealu ( Nového údělu ) souhrnu nových opatření na odstranění hospodářské krize v letech 1933 až 1937. Roosevelt měl arteriosklerózu a umírá 12. dubna 1945. Rozradostnělý Hitler páchá už 18 dní po svém rozjaření 30. dubna s Evou Braunovou ve své bunkru sebevraždu.

Roosevelt netušil, že se vystěhováním českých ,,Němců“ vůbec ničeho nedosáhne, naopak to přispěje málem ke třetí světové válce, která by byla ale jaderná a tedy by vedla ke zničení světa vůbec. U Stalina našel již v roce 43 Beneš dveře dokořán blahosklonně otevřené, čímž se měla dovršit jeho ,,geniální“ předvídavost budoucnosti. Tehdy se Stalin utvrdil s konečnou platností v tom, že má v Benešovi toho nejlepšího spojence, jakého si mohl přát k ovládnutí východní Evropy a tak zvaného užitečného idiota k maskování svých skrytých plánů. Podobně jako spojencům koncem války došlo, že mají v samotném Hitlerovi svého spojence, na základě školáckých strategických chyb, kterých se jako vrchní velitel Wehrmachtu dopouštěl a zděděné zatvrzelosti, což skončilo tím, že nakonec operoval armádami, které neexistovaly. To potvrdili samotní vrchní velitelé Wehrmachtu po válce, samozřejmě mimo generála Keitla, zvaného jimi samotnými Lakeitlem a odsouzeného v Norimberském procesu k trestu smrti.

Vystěhování českých ,,Němců“ bylo naprostou zbytečností, nehledíce na to, že se jednalo o akt kolektivní viny, která jednak neexistovala a za druhé je v každém právním systému každé civilizované země naprostým bezprávním aktem, rovnajícím se kupříkladu zneprávněním židů nacistickými protižidovskými zákony. Je zajímavé, že nikdy nepřišlo ,,na přetřes,“ že se mohl kdokoli později násilně vystěhovaný a zbavený svého domova, kdykoli se vším všudy z Československa vystěhovat do Hitlerova ráje a ještě svobodně prodat svůj dům. S tím by měl jak Hitler tak i samotní takzvaní říšští Němci velké problémy a to nejen ekonomického, v příhraničních obcích a městech i obecního rázu. To ale není všechno. Jakým cenným přínosem by byla přímá svědectví o tom, jak Češi ,,Němcům“ ubližují. Proč byl Beneš zticha a nechal Hitlera ,,masírovat“ anglické lordy o tom, jak ti ničemní Češi těm chudákům Němcům, kteří měli vlastní školy a místy více jak devadesátiprocentní převahu obyvatelstva v pohraničí ubližují. To nemělo přeci vůbec žádnou logiku a nemohla to být proto pravda. Češi neubližovali ,,Němcům“ a ,,Němci“ neubližovali ničím Čechům, kteří byli v pohraničí často mezi českými ,,Němci“ jen rozdrobenými obyvateli, kteří mluvili jen doma česky, jinak s úsměvem se sousedy samozřejmě německy. Tak tomu bylo po celá staletí. Všechno ostatní byl jen Hitlerův a Henleinův hec, kterému Beneš nedokázal čelit, nechal všemu takřka volný průběh a věřil skálopevně na Francii, která v nejhorším případě vypochoduje před Maginotovu linii a přispěchá nám na pomoc. Proti Hitlerovi a Goebbelsovi, co se týče propagandy, nebyl Beneš ani ,,žákem“ mateřské školky. Nakonec se Beneš bál podruhé mobilizovat. To byla ukázka bezpříkladné zbabělosti ve světě. Omlouvání Beneše za rok 1938 a rok 1948 do dnešního dne, jsem přestal chápat. Vystěhování českých ,,Němců“ bylo signálem k bezpříkladným zločinům na různých místech naší země, které nebyly nikdy potrestány a nakonec Benešem amnestovány a zameteny pod koberec. Byl to vlastně začátek komunistického řádění, pokračujícího vraždami jejich politických odpůrců a po ožebračeni českých tzv.,,Němců vrcholící v ožebračení českých podnikatelů znárodněním. Za to za vše nese Beneš zodpovědnost a jeho omlouvání se stalo rétorikou historiků, bránící nám do dnešní doby si přiznat vinu za nesmazatelné černá stránky naší před a poválečné minulosti.

Velkou historickou lží nejen u nás je, že čeští ,,Němci“ si s méně než s ranečkem v ruce vystěhování ze svých domovů zasloužili. Ničím se neprovinili, nikomu z Čechů neublížili. Žádných šarvátek mezi českými lidmi a českými ,,Němci“ nikdy nebylo. Bylo jen toho, že všichni kromě Henleina a Hitlera kolektivně oslepli a to bohužel do dnešního dne. Mám svědectví, v neposlední řadě od své české matky, která si s ,,německými“ dětmi sousedů často v jejich domácnostech chodila hrát.  Nikdy u nich neslyšela, že by se mluvilo o tom, že by jejich rodiče chtěli, aby tam co bydleli, bylo Německo. Jak by mohli její rodiče, moje babička s dědou potom dovolit, aby si tam chodila hrát? Když paní Marschnerová ukázala jednou na kalendář s fotografií Hitlera a řekla: ,,Podívej se Drahuško, jaký to je krásný člověk,“ tak na něj moje matka, jako dítě u nich vyplázla jazyk a to byla celá konfrontace, dobrý příklad celého nepřátelství mezi Čechy a českými ,,Němci“. I já si chodil někdy ke kamarádům hrát, jejichž rodiče byli zarytými komunisty. Mohu klidně dnes jmenovat. Nikdy bych si ale u Procházků odnaproti nedovolil na Gottwalda vypláznout jazyk. A že ho tam měli na zdi viset, to nemusím myslím zdůrazňovat.

Vystěhování českých ,,Němců“ bylo po přihrávce Beneše nechutnou hrou bolševiků a vlastně ubohou reakcí na Chamberlainovu ostudnou politiku usmiřování s nesmiřitelným zločincem lidstva Hitlerem, ale hlavně osobní mstou nestatečného Beneše, ješitného diplomata, za jeho ponížení Mnichovem. Ano, byl ponížen, ale říkal si o to sám. V jednom filmu příjímá proto mnichovský diktát zcela nahý. Dobrý režijní nápad vystihující, jak ho Hitler dokázal vysvléci. Nebyl tak ale vysvlečen jen Beneš, ale bez opevnění celý náš národ. Odnesli to nejen čeští ,,Němci,“ ale s nimi nakonec my všichni v této zemi. Kdyby tu ti naši ,,Němci“ mohli zůstat, tak by u nás nebyli přes čtyřicet let Rusové, kteří nám jsou tak blízcí, jako v lijáku promoklému mokrá deka a nedostali nikdy příležitost nám devastovat zemi a křivit páteře. Roosevelt, člověk kterého si vedle Churchilla nejvíce vážím, se domníval, že usmíří Stalina se ,,starou“ Evropou a zbaví tak Ruska komplexů a nedůvěry vůči ,,Západu“. Roosevelt měl i jiné ušlechtilé plány, ale když čtu teď, jako člověk postižený arteriosklerózou, co mu dávali v Bílém domě k večeři, tak mě vstávají vlasy hrůzou na hlavě, ale tím teď dosti odbočuji a vlastně opakuji již řečené. Roosevelt vůbec nepočítal s tím, když dokázal přes půl života čelit svému ochrnutí, že tak poměrně ještě mladý zemře.

Během psaní svých vzpomínek na dětství v Oldřichově mě napadlo něco, co nikdy předtím. Jak by vypadaly naše prázdniny, kdyby ti čeští Němci nemuseli odejít. U nás doma by se nezměnilo nic. Babička s dědou bydleli tam co dříve a děda pracoval ve stejné sklárně. Všechno ostatní by bylo ale úplně jiné. Už jako dětí bychom mluvili německy, měli jiné kamarády a těch mnohem více, jenom Bebža sprinter by nám zůstal, protože byl z německé rodiny a jako jediný z nás mluvil německy a to hlavně se svojí babičkou nahoře na Práchni, která ani česky neuměla. Potom také s mým otcem, který s ním hned ,,vpadl“ do němčiny, když za námi přijel, což nás ostatní dosti štvalo. Táta mu na rozdíl od nás říkal Roberto, protože Bebža byl kudrnatý jako pudl a táta mu tak říkal podle nějakého muzikanta. Psal jsem o tom, že nám v hospodě pan Barda pouštěl filmy. Byla to v Oldřichově jediná hospoda. Za ,,Němců“ jich tam ale bylo se sousedními Mistrovicemi, kde se vlastně narodila moje matka, osm.

,,Němci“ měli své dvě kapely a pořádali krajové a krojované slavnosti tak, jako se teď začínají pořádat v létě skoro všude u nás. Také jedna z věcí, kterou bolševici u nás totálně zničili - lidový folklór, to nejvzácnější na duši každého národa. Když bolševik nechával naše krásné lidové tanečnice a tanečníky československého souboru písní a tanců vystupovat ve světě, tak nikdo v tom světě, kde je obdivovali netušil, že to v domově těch tanečníků prakticky už vůbec neexistuje. V Německu to mělo a má hlubokou tradici. Vždyť vánoce se zdobenými stromečky ,,vynalezli“ pro Evropu a země s evropskými vystěhovalci, jako je kupříkladu Amerika Němci, zrovna tak jako ten Oktoberfest a karnevaly ve světě. Ty mají zase hlubokou tradici ve Švábsku, jižním Německu, mezi Bodamským jezerem a Štutgartem.

Když jsme do Nového Oldřichova jezdily po válce my jako děti, nebylo tam ve srovnání s životem původního obyvatelstva nic, jen to opékání buřtů, krásná příroda, kterou komunisti později zničili, naše zeleninové zahrádky a hry, které jsme si sami vymýšleli a organizovali za přívětivé podpory a pomoci rodičů a hlavně babičky a dědy.

Vím, že se teď po mém třetím pokračování o Novém Oldřichově zvedne vlna nadávek na české ,,Němce“, Němce vůbec a na mě samotného. Já se stydím jen za to, že o tom píší tak pozdě, jako se stydí dnes skoro všichni Němci za pozdní přiznání spoluviny na vznik nacizmu a jeho pozdější zločiny, kterým nedokázali zabránit a mnohdy o nich ani nevěděli, nebo ani vědět nechtěli, jako my o zločinech komunistů.

Jak dlouho to setrvávání na lžích, vzájemné osočování a nedostatek odvahy si říci po pravdě, jak to bylo, bude ještě trvat nevím, ale jestli tak dlouho, jako ta prázdná bublina pozdní římské říše, se kterou udělal konec až Napoleon, který zmodernizoval Evropu, o jeho často zbytečných válečných taženích pomlčme, tak ten náš svět nebude ještě dlouho tak hezký, jak bychom ho chtěli všichni jistě mít.          

   j