Zdravý nemocný, desátý a poslední list z deníku rekonvalescenta po operaci srdce.

Zdravý nebo nemocný, to asi není  ta správná otázka na závěr mého deníku rekonvalescenta po operaci srdce. Nechtěl bych totiž vypadat  jako hypochondr Argon,

hlavní postava Molierovi známé hry.  Moliere sám moc velký hypochonder ale nebyl  i když postavu Argona sám hrál, protože na závěr  čtvrtého představení své hry na jevišti umírá na chrlení krve. On sám měl chudák tuberkulosu.

Já  ale opravdu nevím, jestli jsem už úplně zdravý nebo přeci jen trochu ještě nemocný, hlavně proto, protože musím polykat stále prášky, které mě berou, jak si myslím, tu správnou chuť k jídlu. Ale kdyby měli být všichni lidé, kteří si berou občas nějaký prášek nemocní, tak by úplně zdravý nebyl asi nikdo. Jenže já budu muset nějaké prášky brát už pořád a tak se asi úplně zdravý už asi nebudu cítit nikdy. Ale to také není k zahození, protože oproti ženám je nakonec  hypochondrem každý pořádný chlap. Ženy s horečkou 38 i více dokáží obstarat celou domácnost a ještě někdy jít do práce, nebo  vyvenčit psa. Mužskej s horečkou 38 by naproti tomu každé zvíře nechal nejraději chcípnout  a k tomu si na stropě maluje ještě sám svůj vlastní pohřeb.

Ale oni i ti co všechno vydrželi a bolesti se nebáli občas něco spolkli nebo si i píchli, aby potom mohli tři dny a tři noci tancovat. Nebo snad někdo věří  tomu, že ten Vinnetou byl takový hrdina, jak si ho ten Karel May vymyslel ? Podle mne byli větší hrdinové. Třeba ten, jak se jmenoval, Meresjev. Ten měl dřevěný nohy, lítal a střílel Němce. Pravda, to byl sovětský člověk. Ale i náš, český člověk, Josef Švejk měl oteklá kolena, nemohl také jaksepatří chodit a  nechal se ve vozíku tlačit ku Bělehradu, aby mohl střílet Srby za to, že nám zabili Ferdinanda.

Když se ohlédnu zpět, tak ta bilance není vlastně tak špatná. K paní doktorce jsem šel s tím, že mám menší zápal plic a přitom jsem měl  jen trošku přiškrcené srdce. No a co ? Přiškrtit nevěrnou manželku žádné velké násilí dříve také nebylo. Takový zápal plic není žádná legrace. To ví každý, kdo už něco připálil. Oškrábat to nejde, musí se to nechat od močit. A to je dost velká  otrava, protože tím to hned končí. Moliere si dělal legraci ze simulantů a jak ta jeho poslední hra potom skončila ? Naproti tomu o kolika přiškrcených nevěrných manželkách nikdo nic  neví,  že ? S tím přiškrcením si dnes umíme poradit, člověk je potom jen trochu ,,přichcípnutý“. Indiánsky by se potom mohl jmenovat zlomené křídlo. Ale i indián zvaný zlomené křídlo umí bojovat. Takže já teď budu dál bojovat, ale rekonvalescentem už být nechci.

Jsou dvě nemoci, které nám brání žít tak, jak nám bylo určeno, tedy do 120 let. Ta jedna má ve znaku raka a jdeme-li pozpátku, jak raci chodí,  tak ji najdeme i v daleké minulosti také. Naproti tomu ta druhá nemoc, která má ve znaku růžolícího pana Nováčka, jak mu chutná nadměrná porce všeho dobrého, tak tu v minulosti nenajdeme s výjimkou u anglického krále Jindřicha VIII, který své manželky neškrtil, ale nechal  u krku hned setnout.   Kdyby té nemoci nebylo, nebo bylo mnohem méně, tak by jsme se mohli ze života mnohem více těšit, když už nám bylo dopřáno tady na zemi žít.

Když to vezmeme po dekádách, tak bychom jich měli mít k disposici 12. Každá je svým způsobem hezká. Ta první je větším dílem bezstarostná a plná zvědavé naivity. Bohužel  kvalita ochránců a rádců je často velmi nevyvážená a tak se to hned z kraje může kazit a způsobit první připáleniny, které se jak již řečeno špatně odstraňují. Nejhezčí na této dekádě je , že člověk se na něco pořád těší.

Ve druhé dekádě jsou první samostatné akce, také první zrady, ale mohou vznikat i nehynoucí přátelství, která někdy, i když dost výjimečně, opravdu vydrží. Na konci této dekády se člověk přestane těšit a je dost zmaten, ale to zakrátko většinou přejde.

Třetí dekáda znamená nové cíle a rady ochránců se už nezdají  tak dobré. Bohužel už v této dekádě může dojí k tzv. osudovým rozhodnutím, která, jsou-li špatná, způsobují ztrátu času a tím narušují dekády další.

Čtvrtá dekáda je dekádou závazků, které mají být neměnné, radostně a šťastně vždy začínají, protože ženám poskytují dar největšího uspokojení a mužům radost časté koupele v této jejich radosti.

V páté dekádě se objevuje první šeď života a začne se vkrádat nebezpečí zvyku, způsobujícího zbytečné úrazy. Metla života číslo jedna, arterioskleróza si začíná kolíkovat pole působnosti.

Šestou dekádou je dekáda kočáru, umění kočího a střídání opratí na kozlíku se spolujezdkyní kočírkou. Tuto dekádu můžeme dobře sledovat v amerických filmech o cestě dál na západ. Je to cesta pro všechny za sluncem na druhé půlce oblohy.

Sedmá dekáda, ve které jsem teď já, je dekádou poslední příležitosti  posbírat zbytek síly a optimismu. Ztracené je ztracené. Slz je třeba šetřit více pro ostatní než pro sebe, zato  úsměvem se může a musí začít hýřit. Rekapitulací se otvírá zakrytá studna moudrosti a my začneme točit klikou a plnit  sklenice dobrou studniční vodou.

V osmé dekádě začíná fikce budoucnosti. Někteří ji už nemají, proto ta slova fikce budoucnosti, ale my budeme pokračovat.  Budeme mít teď celníky pro arteriosklerózu  na každém kroku. Doufám, že si čtenářky a čtenáři se mnou rozumí. Větší šanci mají teď ale ty čtenářky, protože podle statisticky je jich v té osmé dekádě více.

Devátá dekáda by mohla být dekádou udělování audiencí.  Nějakých front a tlačenic není třeba se obávat i když audience jsou zdarma. Všichni novináři a fotografové mají doktorské diplomy. Jen sestřičky jsou placené auditorem. Cenzura je jen na sociálních sítích a  na sepisování životopisných knih musí být licence s poznámkou notáře.

Desátá dekáda je plná Mozarta, Dvořáka, Smetany, Jaroslava Ježka, Šlitra,Suchého a velkoplošných obrazovek mit André Riem. Kapesníky rozdávají placené sestřičky a dobrovolnice. Za povedený tanec  některé dobrovolnice s jubilantem desáté dekády se očekává bouřlivý potlesk. Za tanec deseti- dekádového páru se očekává potlesk strhující.

Jedenáctá dekáda může být pokračováním dekády desáté s tím rozdílem, že tanečníky a tanečnice jsou už jen profesionální  páry s typickými kostýmy profesionálních tanečnic.

Dvanáctá dekáda je čtením životopisných knih za doprovodu pečlivě vybraných krásných harfenistek  a střídavých cirkusových vystoupení  ,,hadích“ žen a mužů artistů, kteří si vystačí na ploše kulatého stolu.

Po průvodu nikoliv smutečním, dětí rodičů dvanácté dekády a rozloučení s nimi může následovat z předpokládaného nedostatku místa na zemi dobrovolný  kvantový transfer s omlazením těchto rodičů spojený, na některou z nově objevených planet obíhajících v přiměřené vzdálenosti slunce jiné sluneční soustavy s digitalizovanou historickou příručkou za nehtem ukazováčku s názvem ,,Konec arteriosklerózy.“