Slunce,seno a Nový Oldřichov.

7. 08. 2019 10:00:00
Nebylo tam jen slunce a seno ale i nádherné zimy. Takové už dnes asi nejsou. Největší senzace byla, když se udělal firn. To bylo tak, když vrchní vrstva sněhu zmrzla a udělala skořápku jako na vajíčku.

Mám takový dojem, že v tom musel hrát roli i teplý vítr, který jakoby nahřál vrchní vrstvu sněhu, potom přestal foukat a nastal třeskutý mráz, protože normálně se firn, když si na něj stoupnete proboří, ale tenhle v Oldřichově držel. Umíte si představit, jak nám sáňky jezdily? Oni nejeli ale letěli. Kopec se jmenoval Hacklberg. Všechno se tam jmenovalo německy. Hacklberg se táhl od lesa, kde byla nahoře dřevěná rozhledna, dolů podél lesa až do vesnice, skoro ke konzumu. Uprostřed Hacklberku byl jakýsi val, což nebylo nic jiného než přírodní skokanský můstek. Také naše sáňky byly všechny německého původu. Nové sáňky nikdo neměl. Děda nám je opravil a dal na ně nové plátno. Vydržely poměrně dlouho, jenže my rok od roku rostly a byly jako děti rok od roku těžší. S tím se ale moc nepočítalo. Nerostly jsme také jenom my, ale i ten skokanský můstek, který jsme stále zvětšovaly, aby jsme skákaly co nejdál. Po jedné ,,úpravě můstku" jsme jednoho dne naložily ještě jednu holku, aby to rychleji jelo a dva kluci nás roztačili, jako na bobové dráze. Řítili jsme se na ten můstek uprostřed kopce, jako jedno z těch neslavně proslulých německých letadel Stuka. Letěly jsme tak daleko, že jsme překonaly všechny rekordy. Ten náš, světový, i ten olympijský z Cortiny. ( zimní olympiáda 1956, Cortina d ́Ampezzo, Italie, brzy tam zase bude). Horší byl ten dopad po tom rekordu. Ty sáňky to nevydržely. Udělala se z nich taková tříšť, že se to nemuselo ani do kamen řezat. Zbylo jen to plátýnko, co nám na ty sáňky děda dal.

Polí v Oldříchově moc nebylo, přesto Pohanku do družstva jako jediného nedostali. Pan Pohanka měl stále to své pole a na něm obilí. Hned zkraje obilí v něm měl hrách a na ten jsme mu chodili. Kdyby jsme věděli, že nekrademe z družstevního tak, tak bychom na ty lusky chodily stejně, protože družstevníci žádný hrách nikde neměli. Dávali jsme si ty lusky pod trička a šly domů jako ženy v osmém měsíci. Na zahradě potom byla hostina, ani maminkám do polévky jsme nic nedaly. Prázdné lusky dostali králíci, ale ne najednou, aby se nenafoukli. Pan Pohanka měl krásné dva koně a krávu, kterou jsme mu s dědou někdy pásli. Často já docela sám. Byl jsem tehdy ,,velký“ jako přední noha té krávy, která se jmenovala Maruška. Ačkoliv jsem byl proti ní tak malý, Maruška mě poslouchala, což mě zpočátku velmi udivovalo a bavilo. Někdy mě děda na Marušku vysadil a ona mě vozila. Byla to nejhodnější kráva se kterou jsem kdy kamarádil. Myslím, že to byli družstevníci, kteří udělali z pana Pohanky samotáře. S mým dědou se ale měli rádi. Jen jednou jsem je viděl spolu pít pivo, ačkoli děda byl sklář, ale pivo pil jen doma k jídlu. Desítka bylo už parádní pivo, jinak pil jen sedmičku. S panem Pohankou si dali tenkrát ale tu ,,sváteční“ desítku a já slyšel, jak pan Pohanka povídal, když si spolu ťukli: ,,Dobře jsi jim to řekl Pejchare“. Teprve trochu později jsem se dozvěděl o co šlo, protože to děda nevypravoval jenom panu Pohankovi. Přišli za ním komouši ve sklárně a chtěli příspěvky s tím, že když jsou teď jedna strana, že patří i on k nim. Děda byl sociální demokrat, a tak jim řekl, že jim nic nedá, protože oni mu také nikdy nic nedali, když byl v době krize jako sklář dlouho nezaměstnaný. To ,,sjednocení“ stran byla tenkrát hlavně práce největšího hada, tedy zmije, spíše kobry královské, nebo ještě lépe podkana obecného sociální demokracie a celé jeho poválečné politiky, Zdeňka Firlingera. Toho když táta viděl později v televizi, tak jsme měli doma strach, že tu televizi rozbije. Byl to také on, který ,,poradil,, Benešovi, aby si v Sezimově Ustí vedle něj postavil vilku a tak měli později bolševici Beneše jako na talíři.

Často panovala o prázdninách pro nás děti jiná prázdninová vášeň. Cvičily jsme konipasy (sarančata), spaly pod stany postavené ze starých koberců a držely hlídky, nebo chytali motýli, což byla vášeň, která se v počátcích často opakovala. Bylo jich tenkrát tolik, že bělásky a žluťásky jsme ignorovaly. Sběratelská vášeň začínala teprve u pavích ok. Potom byli vysoko v kursu kropenáče a úplná senzace bylo, když byl spatřen černopláštník. Tak za ním jsme dokázaly běžet přes půl vesnice. Když všichni děti běžely se síťkami jako o závod a lezly přes cizí ploty, tak rodiče věděli, že byl spatřen tento pro nás vzácný motýl. Potom čekali, kdo s ním přijde a ostatní mu záviděli. Dnes je vzácností i bělásek.

Také jsme si hráli na vojáky a byla i bitva o Anglii. O té nám vyprávěl táta. Jeho kamarád tam byl pilotem, kterého potom bolševici zavřeli. Mezi lesy za domem byla šikmá louka a pod ní příkop. V tom příkopu ležel kulometčík s ,,pravým“ kulometem. Každý jsme pilotovali jiné letadlo. Názvy tentokrát opravdu pravých letadel nám řekl můj starší brácha, který byl častým ideologem našich her, protože on to měl z knížek a pamatoval si každou volovinu. Někdo tedy létal na Spitfiru, někdo na Messerschmittu, jiný na Hurikánu nebo americkém Mustangu. Protože já si ty cizí názvy nemohl zapamatovat, tak jsem létal na ruské stíhačce La 5, která v bitvě o Anglii samozřejmě nelétala a nelétal tam ani Mustang, on v té době bitvy o Anglii snad ani ještě neexistoval. Ale to nám bylo fuk. Létali jsme tím způsobem, že jsme běželi velkou rychlosti po té šikmé louce s roztaženýma rukama, ale museli i kroužit a kulometčík dole musel zase natáčet kulomet, což ho zdržovalo. Zásahy hlásil jménem letadel ale i názvem pilota. Často nestíhal a potom se nesestřelené letadlo zřítilo na něj a stalo se z něj kamikadze. To všechno jsme už znaly. Někdy ale došlo i k pravému zásahu a letadlo se uprostřed louky zřítilo, aniž by ho kulometčík hlásil. Ke zřícení letadla došlo proto, protože pilota bodla včela z nedalekého včelína pana Hůdi. Jednou jsme uprostřed hry musely k obědu. Byl jsem sestřelen a tak jsem vstal a chtěl také jít obědvat. Můj brácha ideolog šel kolem mě a povídá: ,,Kam jdeš?“ ,,No přeci na oběd, proč se ptáš?“ říkám mu. ,, Protože vlastně nikam jako Meresjev jít nemůžeš, když nemáš nohy. Kluci se mi smáli a já nebyl jako vždy tak duchapřítomný, abych mu stačil odpovědět: ,,Já mám teď ty jeho dřevěný, víš !“

Evergeenem každých prázdnin bylo opékáni buřtů a oheň. Neopékalo se každý týden, ale když rodiče a počasí signalizovalo tuto ,,slavnost“ týdne, čekalo se už jen na signál hlavní. Tím bylo auto masny, které jezdilo s čerstvými buřty ze Šenavi každý týden okolo. Byly zřízeny i pozorovatelny a jakmile ty hlásily ten den ,,masna jede“ skákaly jsme na připravená kola, jako dříve motocyklový závodníci na závodní motorky. Babička s dědou bydleli nahoře na kopci do Kamenického Šenova a my to z toho kopce vždy pustily. Nikdy to nikdo neměřil, ale já jsem dnes přesvědčen, že jsme jeli možná i stovkou. Kdyby někomu na kole něco prasklo, tak by to ten dotyčný těžko přežil. Helmy samozřejmě tehdy neexistovaly. Kola byla ale masívní a jednoduchá a brzdy perfektně fungovaly šlápnutím vzad. Vůbec se dnes divím, že se žádné prázdniny nikdy nikomu nic nestalo, ačkoli mě ještě dnes mrazí z těch blbin , co jsme dělaly. Třeba lezli na tu dřevěnou vysokou rozhlednu, která byla postavená jako signalizační maják, když se dříve čekalo, že nás Hitler přepadne. Nahoře jsme si z rozpustilosti svlékly trenýrky a házely je dolů holkám. Ty si zakrývaly oči a mohly se u pištět. Někdy se ale stalo, že se ty trenýrky zachytily na větvích stromů a my je potom akrobaticky musely sundávat.

Sbírání roští v lese jsme přivedly k naprosté dokonalosti. To byla naše ,,chlapská“ záležitost. Stromy v lese za domem byly vysoké a mezi nimi spousta místa. Tak zvané chrastí se nemuselo hledat. Na nataženém silném provaze na zemi byla brzy u každého člena ,,výpravy“ velká hromada. Tu jsme provazem stáhli a střídavě si jeden z nás na hromadu stoupl, než se to utáhlo. Potom nastala ta největší radost, protože jsme se proměnili na traktory značky Zetor a hromady táhli za sebou z lesa do zahrady, což nebylo daleko. Když se to na zahradě rozvázalo u všech pěti ,,Zetorů,“ byla ta hromada obrovská. Děda nebo otec jiného kamaráda to potom na připraveném špalku nahrubo nasekal, aby se to dalo pohodlně přikládat. Ačkoli měla každá rodina plné tzv. šupny nasekaných polínek. tak nějaká polena nebo polínka ze šupny neexistovala, ony ty opečené buřty na tom roští z lesa krásně voněly. Později jsme směly sekat sami. Co také neexistovalo, byly nějaké grilovací omáčky, stačila obyčejná nebo kremžská hořčice. Pruty na opékání s vidličkami jsme si dělaly samozřejmě sami. Opečené buřty se pokládaly na krajíce čerstvého chleba, a ty buřty je krásně pokapaly omastkem. Jediné co k tomu bylo, byly kyselé okurky, ale ty my děti tehdy ani moc nemusely. Kapesní nože byly přitom samozřejmostí a radostně a hrdě používané. Na kraji ohniště se pekly i brambory a tam bylo výhodou to roští jako topivo, protože nám nějaká polena nepřekážela ty bramboru hlídat, postrkovat a obracet. Také pečená letní jablka na ohni nádherně voněla a chutnala. I o dobré pití nebyla nouze. Otcové, děda i babička měli pivo a maminky a tety připravené velké džbány. Nedaleko ohniště byla pumpa s hlubokou studní ve které byla znamenitá studená voda. A malinová šťáva byla tenkrát opravdu malinová. Kytaristu jsme neměli, ale vyprávěly se příběhy. Kamenem úrazu bylo vystěhování ,,Němců“, ale to zažila ponejvíce jen babička s dědou a ti o tom mlčeli. Nikoli ale před námi dětmi z rodiny a tak jsme já s bráchou věděli, proč a co se dělo a také proč jsou tam ještě prázdné domy, kde se válela ještě sem tam kuchyňská sběračka. O tom ale možná později.

Další zábavou, ale jen pro nás kluky, bylo stavění bunkrů v lese. Někdy přišel i Manfred, který často nechodil, a zmiňoval se o tom, že má v lese velký bunkr, ale nechtěl nám říci kde. Když nám to řekl podruhé a znova neřekl kde, tak jsme se samozřejmě usnesly, že uspořádáme výpravu a půjdeme jeho bunkr hledat. Vyzbrojeni jsme byly luky a šípy, protože to byla dobrodružná výprava do ,,neznáma“. Už jsme to chtěly vzdát, protože bunkr byl skutečně dobře maskován, ale nakonec jsme ho našly. Samozřejmě jsme čekaly, že najdeme uvnitř i jeho výzbroj a věděly, že má i vzduchovku. Co jsme ale nevěděly bylo, že bunkr byl i jinak zabezpečen. Byly jsme tak zaujatí tajemstvím jeho bunkru a jeho výzbroje, jehož součástí byl i krásně vyřezávaný oštěp, vzduchovka tam nebyla, že jsme si zpočátku vůbec nevšimly, že máme nějak upatlané ruce. Najednou mi někdo povídá, že smrdím. To bylo mezi kamarády, zvláště v uzavřeném prostoru dost vážné obvinění. Ty ale smrdíš taky povídám vzápětí já. V tom okamžiku jsme si uvědomily, že strašně smrdíme všichni. Podívaly jsme se na své ruce a všichni jsme je měly ,,zablácené“. Jenže to nebylo bláto, protože bláto ve voňavém lese nesmrdí. Bylo to rafinované, ale i dost podlé zabezpečení jeho bunkru. Když jsme hledaly pokud možno rychle za velkého řevu cestu ven z bunkru, abychom nemusely zpátky ,,hlavním vchodem,“ našly jsme nenápadný východ , který Manfred používal i jako vchod. V potoce v lese jsme se sice omyly, ale stejně domů přišly, jako kdyby jsme jsme šly nikoli lesem, ale za hovnocucem, když rozmetával na poli to, co vytáhl právě za velké slávy u nás v baráku ze senkrovny, když se sundala jednou za nějaké dva roky betonová víka. Odvážní dospělí zvědavci si chtěli potom pokaždé šťouchnout a vůbec jim nevadilo, jak to smrdělo. Někteří lidé mají patologické sklony. Potom vždy znalecky prohlásili: ,,Je to hustý“. Doma jsme se ke všemu přiznaly. Nakonec bylo usouzeno, že to byla Manfredova věrolomná léčka, protože jsme se s ním moc nekamarádili a on nebyl ani u rodičů a babičky s dědou moc oblíben. Manfred se už potom nikdy u nás neobjevil.

Nejpopulárnější postavou v celém Oldřichově byl pan Barda. Pan Barda byl poštmistr, a nosil velikou koženou kabelu. Protože byl malého vzrůstu. tak se v zimě zdálo, když šel vyšlapanou cestou ve sněhu a byla trochu mlha, že ta jeho kabela chodila sama. Pan Barda promítal v hospodě v bývalém tanečním sále také filmy. Plakáty nebyly, pan Barda při roznášení pošty hlásil, co se bude večer promítat. Promítalo se i v zimě, protože sál nebyl velký a byla tam veliká kamna. Seděly jsme sice v kabátech, ale zima nám nebyla. Jednou se promítal film ,,Pes baskervilský“ a v nejnapínavějším okamžiku, kdy ve filmu byla velká bouře a diváci v kině čekali, že hrdina nebo hrdinka filmu budou obrovským psem baskervilským, kterého ale do té doby ještě nikdo neviděl, budou na blatech sežráni a zbydou po nich jen ohlodané kosti, začal pan Barda sypat do kamen z velkého uhláku za velkého rámusu uhlí do kamen. Tím nás všechny tak vyděsil, že jsme se potom báli jít domů. Pan Barda sice tvrdil, že to neudělal schválně, ale potom přiznal, že na ten okamžik čekal. Film byl naštěstí mládeži nepřístupný a tak si pan Barda mohl takový šprým dovolit. Protože v Oldřichově bylo hodně psů a ti v zimě rádi vyjí, hlavně se to v mrazivém vzduchu dobře rozléhá, tak holky se po cestě domů k nám tiskly a my kluci dělali, že se té baskervilské potvory nebojíme. Ale škubalo to s námi také.

Když vyšel posměšný bolševický článek v ,,Rudém právu“ po tátově zatčení na první stránce s názvem ,,Hulík, písek, Evropa,“ protože ti holomci našli v tátově psacím stole pohled z ciziny, když táta dal někomu více z legrace než furianství adresu - ,,Hulík, písek, Evropa“- Tschechoslovakei, a ono to došlo. Byla to vlastně obdoba Kunderova ,,Žertu“. Něco se sice dostalo mezi lidi, ale pan Barda říkal potom zvědavcům, že ten den dostal málo ,,Ruďasů“ a zbytek výtisků spálil. Babičce to bylo celkem jedno, ona s dědou těmi největšími zvědavci a posměváčky pohrdala, protože si je pamatovala, jak zabírali domy po ,,Němcích“ a ještě si rádi přihrábli z ostatních. Děda měl klíče od všech domů, ale žádný si s babičkou nevzali, protože babička prohlásila, že nebude spát v peřinách sousedů a v noci, že by ji strašili. Nakonec se na ty ubrečené vystrašené sousedy nemohla dívat a utekla na čas do Kolína k dceři, mojí mamince.

Na konci každých prázdnin byla pořádána největší událost, kterou jsme my děti organisovaly. To byla letní Olympiáda. Ale o té až ve druhém díle ,,Slunce, seno a Olympiáda v Novém Oldřichově.“

Slunce, seno a Nový Oldřichov má tři díly.

Autor: Jan Hulik | středa 7.8.2019 10:00 | karma článku: 9.65 | přečteno: 310x

Další články blogera

Jan Hulik

Medvědi - sedmý list z deníku rekonvalescenta po operaci srdce

30.07.2019 Jak každý ví z mytí nádobí, mastnota je ve vodě špatně, skoro vůbec ne rozpustná a když, tak jen ve vodě velmi horké.

21.8.2019 v 10:00 | Karma článku: 10.54 | Přečteno: 278 | Diskuse

Jan Hulik

Slunce, seno a Nový Oldřichov z mého pohledu dneška.

Do Oldřichova se jelo hned jak skončila škola. V Kolíně třešně a jahody končily. Ale v Oldřichově právě začaly dozrávat. V Kolíně jsme museli všechno kupovat.

16.8.2019 v 14:48 | Karma článku: 9.60 | Přečteno: 295 | Diskuse

Jan Hulik

Slunce,seno a Olympiáda v Novém Oldřichově

Jestli si někdo myslí, že se jednalo o nějakou dětskou chvilkovou hru nebo improvizaci, tak tomu tak nebylo.. Byla to Olympiáda se vším všudy.

11.8.2019 v 10:00 | Karma článku: 9.96 | Přečteno: 216 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Ivana Dianová

Operace byla náročná, ale přežila jsem

Cítím to jako velkou nespravedlnost, že zrovna já jsem musela prodělat tak zákeřný útok, navíc v době, kdy pomoc byla tak daleko...

23.8.2019 v 0:57 | Karma článku: 23.67 | Přečteno: 717 | Diskuse

Hana Bordovská

V(d)ěčné téma - NOČNÍK

A už chodí na nočník? Ne PS: tohle není článek pro šikovné maminky šikovných dětí, které je svou pílí a šikovností do dvou let přesvědčily o nepřeberných výhodách vyměšování do nočníku.

22.8.2019 v 21:37 | Karma článku: 7.41 | Přečteno: 288 | Diskuse

Mirka Pantlíková

Nezapomeňte - půlčík slivovice nebo endiaron s sebou…

„Ahoj, tak už ses vrátil z dovolené u moře? A jak ses tam měl?“ „Babi, z počátku prima, ale pak - ani se neptej... Něco špatného jsem snědl a rozbolelo mě břicho. Někteří na dovolené přiberou a já jsem tam zhubl nejmíň o tři kila."

22.8.2019 v 18:58 | Karma článku: 15.55 | Přečteno: 716 | Diskuse

Bohunka Jakubcová

Jaké je mlčení ve tmě?

Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Prý... budou jen mlčet. Neřeknou ani slovo! Tak se domluvili. Dopadne to?

22.8.2019 v 5:00 | Karma článku: 9.54 | Přečteno: 276 | Diskuse

Jan Hulik

Medvědi - sedmý list z deníku rekonvalescenta po operaci srdce

30.07.2019 Jak každý ví z mytí nádobí, mastnota je ve vodě špatně, skoro vůbec ne rozpustná a když, tak jen ve vodě velmi horké.

21.8.2019 v 10:00 | Karma článku: 10.54 | Přečteno: 278 | Diskuse
Počet článků 62 Celková karma 11.49 Průměrná čtenost 451

Autor se narodil dva roky po válce (té druhé) v Kolíně v rodině podnikatele, který se neskrýval se svým antikomunismem a odporem k idiotskému socialismu.Na rozdíl od většiny svých vrstevníků byl přes rádio Svobodná Evropa, které jeho otec každý den poslouchal, od útlého mládí pravdivě informován o událostech ve světě.Svého mimořádně jazykově nadaného otce si moc neužil, protože ten byl od jeho 8 let 10 let komunisty žalářován. Zcela logicky po okupaci v roce 68 autor emigroval do Německa kde vystudoval obor zubního lékařství a prožil většinu života. V Mnichově se setkává na přípravě ke studiu s Karlem Krylem, kterého několikrát navštěvuje při vysílání v rádiu a vzpomíná při tom na svého otce.Autor se charakterizuje obdivem k lidem, kteří dokázali jít vizionářsky proti proudu. Například takovým, jako je dnešní německá kancléřka Angela Merkelová.

Můj email je dr.hulik@gmail.com

Najdete na iDNES.cz