Etinka

Etinka byla neobyčejně krásná Švédka, ale co dělala v Praze v padesátých letech já dodnes nevím. Byla to přítelkyně strýce Stáni, bratra otce, který byl fotoreportér v Melantrichu na Václaváku.

Co dělal strýc Stáňa s Etinkou vím ale velmi dobře. Etinku oslovil také na ulici a donekonečna ji fotil. Strýc Stáňa měl hodně kamarádů a všichni mu chtěli při focení svítit. Bylo mi tenkrát sedm let a svítil bych býval rád také, ale děti svítit nesměly i když mně Stáňa měl rád. Často jsem chodil k němu na záchod, kde byla zima, ale to mi nevadilo, ačkoli jsme měli doma všude ústřední topení. Strýc Stáňa tam měl něco, co jsme my doma na záchodě neměli, a to byl archiv negativů. Vedle Beneše a fotbalistů tam měl negativy mnoha žen, které neměly nic na sobě, ale často držely v rukou i jinak, velké svíce jako z kostela. Prohlížel jsem si ty negativy proti světlu v okénku záchodu a pamatuji se, že se mi při tom třásly ruce. Tou zimou to ale nebylo.

Ke strýci Stáňovy chodily prý ty nejkrásnější ženy z Prahy. Když je nafotil, tak jim udělal pěkné album a nic za něj nechtěl. Taky je neprodával i když by býval zájem o ně byl veliký, ale krásné ženy věděly, že je nikde neukazuje. Byl to jen jeho koníček a možná, že i něco jiného. Tenkrát na to nebyly vůbec žádné časopisy a nahé ženy byly jen na obrazech. Také jsme měli jeden takový doma, ale ta paní stála sice úplně nahá, ale zády do pokoje. Strýc Stáňa byl velmi vtipný a velmi pohotový. Krásné ženy oslovoval na ulicích i v tramvajích, a protože měl vždy na sobě pověšený jeden nebo dva fotoaparáty, rozevláté oblečení s kloboukem ledabyle na hlavě s cigaretou v koutku úst, tak mu každá žena hned věřila, že fotografem opravdu je. Myslím, že se nestalo, aby mu nějaká žena dala košem. Když prý některá přeci jen lehce zaváhala, tak jí šarmantně a profesionálně řekl: „Madam, jste neobyčejně elegantní a krásná. Je tomu tak dnes a bude tomu tak i zítra. Ale byla by velká škoda, kdyby se na tom mělo něco změnit, nebo se na to, nedej bože, zapomnělo.“ Každá žena okamžitě uznala pravdu jeho slov a ty odvážnější se hned zeptaly, zda by proti tomu šlo něco udělat. „Samozřejmě madam, rád Vám udělám krásné fotografie.“ odpověděl on a bylo to! Co s těmi fotografiemi potom ta žena udělala, to byla její věc.

Stáňa měl také, mimo přátel lidí od filmu, kamaráda malíře Blažka, ale to byl proti němu, co se nahých žen týče, úplný břídil. Než Blažek jednu namaloval, tak Stáňa jich deset nafotil. Když máma poslala Blažkovi do společnosti čerstvé buchty, tak je taky tak dlouho maloval, až mu ztvrdly. U Blažka se pořádaly párty, tenkrát se tomu říkalo mejdany. Můj táta na to prý moc nebyl, já jsem asi po něm, takový domácí trouba. On měl rád jen svoji Drahušku, to byla moje maminka a z Prahy utíkal, takže se s mým otcem, nejstarším z těch třech bratrů na ty mejdany prakticky vůbec nepočítalo. Ten druhý bratr otce, strýc Míra, sice nebyl tak hodný jako Stáňa, ale byl to bohem nadaný vypravěč, a tak co vím, je vše z jeho pozdějšího vypravování.  Byl se mnou potom po smrti Stáni v Německu. Mám dvě magnetonové pásky jeho vyprávění, ale nevím kde. Jeho srovnání s Donutilem by asi sedělo, jen ty příběhy z těch mejdanů byly mnohonásobně více kořeněné i když to tenkrát nebylo žádné krajně prostopášné nevázané porno. Byla by to možná zajímavá část nějakého filmu o životě té doby, protože se vše odehrávalo na pozadí komunistického řádění, zatýkaní i poprav.

Stáňa měl vedle fotografování i nadání k tomu, že zvláště když se napil, tak mluvil jen ve verších. To prý byla často taková sranda, že krásné ženy ležely počůrané na zemi a už se nemohli smát, když přišla ta největší pecka. To, když se zdálo, že další improvizovaný verš mu už bude chybět, tak celou společnost „odboural“ po malé pauze, ještě nějakým rýmovaným skvostem. Pokračovat prý potom už se nedalo, protože by po slzách a mokrých kalhotkách žen už mohlo u někoho následovat jen šití protržené bránice v nemocnici.

Další nezapomenutelnou postavou Blažkových mejdanů v jeho atelieru byl prý profesor vysoké školy chemické Katrnožka, geniální popleta, velmi oblíbený u žen pro svoji roztržitost, rozcuchané vlasy s věčně pobryndanou vestou na sobě. Takové muže ženy rádi proměňují v baviče tím, že je svádí. Katrnožka který prohlašoval, že hravě vyčistí každou skvrnu, byl třeba požádán ženou, která si schválně polila v kuchyni podprsenku červeným vínem a, jestli by ji to do druhého dne mohl vyčistit, že ji ráda nosí a k tomuto účelu ji měl Katrnožka podprsenku rozepnout a ona si ji potom přidržovala jen lokty s pěstičkami pod bradou. Katrnožka to snad v životě nedělal, vůbec si nevšímal, jak se jeho nešikovností celá společnost baví a tím více se na to soustředil. Ovšem největší legrace prý byla, když byl ze stejného důvodu požádán o odpojení podvazkového pásu od punčoch, kterážto kombinace se tenkrát ještě nosila. Podvazkový pás měl potom pomoci sundat a k vyčištění ho vzít do laboratoře, ale nevěděl, že ten pás je s kalhotkami spojený, a tak sundával všechno najednou a moc se při tom té dámě omlouval. To prý byla nezapomenutelná klauniáda, podobná té přednášce strýce Stáni, třeba o té malé okurce napíchnuté na párátku, kterou veršovaně přirovnával k pánskému přirození po lednové koupeli otužilců ve Vltavě. Bylo to hlavně o tom, jak se těm otužilcům scvrknul ptáček a koule kulečníku, které nevidíme se proměnily v hrášek. A tak to šlo klidně i půl hodiny nebo ještě déle. Rozjařená společnost červeným vínem z demižonů přinesených Katrnožkou nebo drogistou Mírou udělalo potom své, až po žadonění žen, které si už později nosily rezervní kalhotky a žádaly, aby byla nějaká pauza.  Když k ní došlo, nastala prý tlačenice dam u koupelny s toaletou.

 Jednou si ale i Katrnožka „vystřelil“ z jednoho účastníka mejdanu, když byl jím požádán vyčistit drahý klobouk tzv. Panama. Jak jsem se poučil na Wikipedii, klobouku se říká „Panama“ od stavby panamského průplavu, země původu je ale Ekvádor. Důležitější je, že ten klobouk nebyl nikdy ani dnes není levný. Na klobouku byl mastný flek a kdo jiný, než odborník na fleky na slovo vzatý by si tím dovedl poradit než profesor Katrnožka, když čistírna nechtěla převzít záruku. Jistě, to není problém, řekl Katrnožka žadateli, jen se ho na okraj zeptal, jestli to chce vyčistit normálně nebo radikálně. Majitel klobouku samozřejmě řekl, že tak, aby tam ten flek nebyl, tedy radikálně. Když Katrnožka příště přinesl a předal majiteli klobouk, tak ten nevěřil svým očím, když místem, kde byl ten flek prostrčil prst. Na zděšený tázavý pohled zákazníka k vyčištění mu Katrnožka s největším klidem řekl: „Řekl jsi přeci radikálně ne.“ a ještě mu pří tom upadl popel z doutníku, který klepal jinak dámám do klína, přímo do toho klobouku.

Jedním z originálů společnosti byl také chronický erotoman Verosta, pěkný chlap už tehdy s bílými dlouhými uměleckými vlasy, který si prý rád hrál s ručníkem na hlavě na slepého a při tancování chtěl, aby ho podroušené dámy v přítmí vodily a dával si při tom ruce za záda. Tomu to prý vydrželo klidně celý večer i když leckterá dáma si prý slepce odvedla s tím, že by mu mohla zrak ve své „ordinaci“ vrátit. Když se vyléčený Verosta se svojí terapeutičkou vrátil, oslepl prý brzy nanovo. 

„Hrabě Rokfór,“ nazývaný podle francouzského sýru stejného jména, spanilé postavy a přehnaného domněle urozeného vystupování, občanským jménem Zázvor, mluvil po desátá hodině jen francouzsky, kterýžto jazyk ale moc neovládal a po půlnoci začal svým oblíbeným markýzám dávat francouzská jména. Nakonec začal rozdávat těm, které jak se domníval, nejvíce svým „šlechtickým“ původem okouzlil, „své“ zámky na Loiře.

Vyvrcholením každého večera prý bylo, když strýc Stáňa udělal to správné osvětlení jako v Moulin Rouge a po kolenou se potom přišoural sám velký malíř akademik Blažek, který tím akademikem opravdu byl, v přestrojení Toulose-Lautrecka. Jedna z vylosovaných dam se následně svlékla a stála Lautreckovi modelem. Ztichlé publikum bez poznámek se zatajeným dechem sledovalo potom rychlé tahy mistrova štětce v secesní stylizaci Lautreckových plakátů pařížského proslulého šantánu. Plakát dostala modelka druhý den Blažkem dokončený a podepsaný, darem. O tyto plakáty byl velký zájem, proto nebyla ani o účastnice losování modelek nikdy nouze. Mejdan končil jak jinak než stylově kankánem. Připomeňme, že mejdany se odehrávaly v Praze a některou z účastnic byla vždy také nějaká herečka nebo dokonce baletka a divadel poblíž Blažkova bytu nebylo také málo. Proto byly kankánové šaty vypůjčenými kopiemi originálů a tanec se pod vedením profesionálky odpoledne také nacvičoval. Nebyla to tedy žádná improvizace přemírou alkoholu rozdováděných účastníků i když se stávalo, co v Moulin Rouge nikdy nebylo, totiž, že některá z tanečnic si občas „zapomněla“ natáhnout kostýmové kalhotky a rozverně s ostatními tanečnicemi pozorovala, jak se muži v publiku strkali, aby zjistili, jestli tomu opravdu tak je. Tanečnice bez kalhotek se potom samozřejmě stala favoritkou slepého Verosty.  

Jednou jel Stáňa s Etinkou fotit nějakou svatbu do Jablonce. Přiznejme si, že Stáňa nebyl Verosta a Viagra tenkrát taky nebyla. Přiznejme si dále, že Stáňa nějaké prášky bral a ty se s přemírou alkoholu, jak víme, rádi nemají. V noci se mu chtělo „na malou“ a místo dveří vyšel francouzským oknem, kde se opravoval balkon a kus zábradlí chybělo. Zřítil se asi ze tří metrů a jeden krční obratel to nevydržel. Táta tam hned jej a Stáňa mu říkal, že mu hlavou běží film, jak byly oni jako děti malý. Potom umřel. Byla to velká tragédie a pro všechny, kdo ho znali, velká ztráta, protože takového fotografa Praha hned tak zase neměla, hlavně ne, se kterým by byla taková sranda. Strýc Stáňa také kupříkladu nafotil mnoho fotek z pražského povstání v květnu 45.

Negativy ze záchodu po jeho smrti skoro všechny zmizely a Etinka se vrátila po jeho pohřbu hned do Švédska. Byla mezi nimi velká láska a ona byla jako seveřanka prý ke Stáňovi velmi tolerantní. Jinak by to ani nešlo. Svoje fotky si vzala s sebou. Už jsme o ní nikdy neslyšeli a já se jí moc nedivím. S Českem měla společného asi jenom toho Stáňu a tu nevázanou srandu, kterou Češi tenkrát ještě uměli a které ve Švédsku asi tolik, jako v Česku nebylo, přes strašný režim, který tehdy u nás vládl.

Ale něco „po Stáňovi“ asi přeci jen zůstalo.   

Geny mají ještě stále neprozkoumané cesty. Můj syn David má úžasný talent na focení, ačkoli se to nikdy neučil. Když jsem viděl jeho fotografie z New Yorku, kde fotil autodílny s Afroameričany, tak se mi zatajil dech. Řekl jsem jen „Stáňa“ a on nevěděl o čem mluvím. Bylo mi do breku, protože David je dítě rozvedených rodičů, žil s mámou a neznal historii naší rodiny. Je teď kameramanem v Mnichově.

Proč se blog jmenuje Etinka, když je vlastně o strýci Stáňovi? Protože se mi to jméno Etinka moc líbí a ona byla překrásná a mluvila legračně česky. Takovou jsem také později chtěl mít.